Být rychlí k tomu slyšet a pomalí k tomu mluvit; ujistit se, že skutečně rozumím, co druhý říká; snažit se ochránit pověst i těch, s nimiž nesouhlasím… To vše jsou každodenní biblické povinnosti, které jako křesťané máme. A kdybychom se jich drželi, jedním z plodů by byla, mimo jiné, mnohem větší jednota Církve…

Pán Ježíš Kristus je Boží Slovo (J 1:1-3), Bible je Boží Slovo (2. Tim 3:16; Mt 22:31); Pán Ježíš Kristus je Pravda (J 14:6), Boží psané Slovo je Pravda (J 17:17), celé psané Slovo je o vtěleném Slovu (J 5:39), a proto je láska k Pánu Ježíši Kristu neoddělitelně spojena s láskou k Písmu. Jak si tedy pěstovat lásku ke Slovu, které je pravdivější než cokoliv, co si naše mysl dokáže představit, když se řekne „pravda“?…

Křesťanský život je životem radosti. Radosti, která jde ruku v ruce s odpuštěním hříchů, s uvědoměním si vlastní malosti a se spočinutím v Boží svrchované lásce. Proto pokání, odvrácení se od hříchu, není ničím menším než návratem k opravdové radosti…

Někteří křesťané se snaží zdůrazňovat, že Bůh touží zachránit celý svět. Jiní zdůrazňují, že Bůh na lidech svrchovaně zjevuje svou slávu, a tak s každým nakládá, jak se Mu zlíbí. A faktem je, že Písmo nás učí oboje. Bůh svrchovaně zjevuje svou slávu a svůj charakter na lidech – a tento charakter je milostivý a milosrdný. A proto bude celý svět zachráněn. Ne proto, že by si to zasloužil. Ale proto, aby Bůh zjevil, jaký je…

Náš Bůh uzdravuje celý svět. Ale dělá to skrze malé skutky laskavosti. Náš Bůh nás vyzývá zjevovat světu Jeho ohromující svatost a Jeho jedinečný charakter. Ale chce, aby se tak dělo skrze každodenní pokoru a trpělivost. Právě to, co se zdá malé, je v očích Písma často obrovské. A, podle apoštola Pavla, nejdůležitější částí církve jsou ti, kdo jsou slabí…

Písmo nadmíru jasně předkládá, že poslední soud bude podle skutků, že každý jeden člověk se bude zodpovídat ze všech svých skutků a bude mu podle nich odplaceno věčným životem či věčným zatracením. Pro mnohé křesťany taková představa zní děsivě, protože jsou si bolestně vědomi svého hříchu. Písmo nám však říká, že soud ze skutků je něčím, co by křesťanům mělo být útěchou a radostí…

Proměnění Pána Ježíše Krista na hoře bylo něčím, co si apoštolové nikdy nepřestali připomínat, něčím, v čem spatřovali jedinečné zjevení Boží slávy. My tuto událost dnes však můžeme mít tendenci přehlížet, mimo jiné proto, že často ani nevíme, co si s ní vlastně počít. Co se tedy děje na Hoře proměnění? A na jaké pravdy se máme podle biblický autorů soustředit především?…

Jednou ze základních biblických pravd je Boží svrchovanost. Neexistuje jediný atom, jediný anděl, jediný démon nebo jediný člověk, nad kterým by Bůh dokonale nevládl a neměl ho dokonale pod kontrolou. Bůh mnohých dnešních křesťanů však vypadá dost jinak. Proto se pojďme podívat do Písma a o to pevněji se ukotvit v pravdě, že vše, co se děje, je dokonale v ruce našeho milujícího Otce…

Písmo nám říká, že Bohu můžeme – a máme – přinášet za oběť svou zlomenost, svou rozbitost, svůj zármutek nad svým hříchem. To je jedna z důležitých pravd ohledně toho, jak se máme stavět ke svému hříchu. Zároveň nám Písmo však o hříchu a o tom, jak se k němu – či proti němu – postavit, říká mnoho dalšího…

Není pochyb o tom, že Bůh napříč Starým zákonem požadoval od svého lidu, ať dodržuje sabat, den odpočinku. A i Pán Ježíš Kristus učí své učedníky, že ho mají zachovávat. Nyní, po Kristově příchodu, má Boží lid slavit nedělní naplnění starozákonního sabatu, které je ještě mnohem slavnější než starý sabat. Neděle je svátkem Pánova obhájení a vyvýšení; svátkem Pánova příchodu a prohlášení za Krále; svátkem nového stvoření a nového Exodu; svátkem naplnění Božích zaslíbení; svátkem zasvěcení Církve a vylévání Ducha; svátkem uschopnění k velkému poslání… a svátkem mnoha dalších slavných realit. Stručně řečeno: Neděle je mnohem víc než sabat…