Advent je časem pokání, sebezapření a modlitby, a přece, zároveň je náležité každou neděli oslavovat a připomínat si příchod Pána Ježíše Krista, jehož dílo a vláda a soud v poslední den jsou vyřešením veškerého zla. Proto se v tomto vyučování zaměříme na nejznámější biblická proroctví a předobrazy Mesiáše od knihy Genesis až zhruba po polovinu knihy Žalmů…

Církev dnes oslavuje Slavnost Krista Krále. To znamená, že je den, kdy si jakožto křesťané ještě více než kdy jindy připomínáme vládu našeho Pána Ježíše Krista; to, že Mu byla svěřena veškerá autorita na nebi i na zemi – a že naprosto každý má povinnost se Mu podřídit. Tato skutečnost není v Písmu něčím sekundárním; Kristus není Pánovým příjmením, ale Jeho titulem. Pán Ježíš je „Kristus“, neboli Boží Pomazaný Vládce; Pán Ježíš je Ten, který byl před věky určen Bohem, aby vládl světu a aby byl smyslem veškerého stvoření…

Advent je předvánočním postním obdobím, které církev slaví už více než patnáct staletí. Je ale náležité toto období dodržovat? Co nám o něm vlastně říká Písmo, co nás Písmo učí o svátcích, které neustanovil Bůh, a co nás učí o půstu? Jsou jen prázdnou lidskou tradicí, nebo jsou něčím hluboce biblickým?…

Pokračujeme ve vyučování na téma vedoucích v církvi. Už jsme se dívali na starozákonní kontext církevních vedoucích, na novozákonní popis jejich díla, a tak se nyní zaměříme na popis jejich charakteru a vlastností – podíváme se, co nám Písmo říká o tom, jak mají vypadat Kristovi podpastýři…

V tomto učení se zaměříme na pět ústředních doktrín, které postupem času začaly být používány ke shrnutí reformačních snah: Sola Scriptura, Sola Gratia, Sola Fide, Solus Christus, Soli Deo Gloria. Aneb že Bible je jedinou neomylnou autoritou, která nás učí o spáse jedině Boží milostí, jedině skrze poslušnou víru, jedině v Kristu a pouze a jedině k Boží slávě. Kéž je pro nás povzbuzením nespokojit se jen s těmito hesly, ale usilovat o poznání a žití plné šířky toho, co Písmo vyučuje…

Abychom mohli náležitě pochopit požadavky, které Písmo stanoví pro vedoucí církve, bude nápomocné podívat se, jak nám Písmo předkládá jejich práci, která si tyto vlastnosti a charakteristiky žádá. Vedoucí mají vyučovat, činit z církve přijatelnou oběť před Bohem, jít příkladem, konfrontovat, dohlížet a – samozřejmě – vést v uctívání…

V tomto vyučování začínáme systematičtější výklad toho, co Písmo učí o vedoucích Božího lidu. A abychom mohli náležitě pochopit, co nás učí novozákonní Písma, musíme se nejprve zaměřit na úlohu vedoucích ve Starém zákoně, jelikož úřad „starších“ navazuje na mnoho z toho, co Bůh ustanovil ve společenském řádu mojžíšovského Izraele…

Vždy, když se blíží volby, je náležité připomenout si, proč nám Písmo přikazuje – ne radí, ne doporučuje, ale přikazuje – ať se nespoléháme na přední muže, neboli (i) na politiky. Ať už se kolem nás v kultuře děje cokoliv, řešením je nespoléhat na člověka (a na lidská řešení), ale na Boha (a Jeho příkazy a zaslíbení), a proto se povzbuzovat ve věrnost v uctívání a v poslušnosti vůči Božím přikázáním. Právě to je totiž způsob, který si Bůh svrchovaně zvolil k proměně společností…

Písmo od nás požaduje odhlédnout od našich okolností a žít vírou – a především, žít vírou tváří v tvář pronásledováním, zradám a nespravedlnostem, se kterými se nevyhnutelně bude zas a znovu setkávat. Žít vírou znamená upínat se k Božím zaslíbením, opírat se o jistotu Boží milující svrchovanosti a konat našim pronásledovatelům dobro (mimo jiné i proto, aby na ně přišel o to horší Boží soud)…

Pán Ježíš Kristus vyzdvihuje tichost a volá své následovníky k tichosti. Co to ale znamená? Tichost je darem, který věřícím dává ovládat své vášně, emoce, pocity, myšlenky, slova a skutky ve skutečné svatosti – umožňuje jim nenávidět zlo a bezpráví; milovat Boží zákon a skrze jeho plnění milovat i Boha a bližního. Je darem nadpřirozeného pokoje navzdory prosperitě ničemů, jehož součástí je spolehnutí se na Boží zaslíbení, že „zlovolníci budou vyhlazeni, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, obdrží zemi.“ Je pevností vystavěnou na pevné skále Boží smluvní věrnosti, jejíž hradby tvoří Boží láska, věrnost a svrchovaná dobrota…