Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Bůh nám v Písmu přikazuje neustále se radovat z Pána – a to znamená, že nás zároveň uschopňuje to skutečně i dělat. Radost z toho, kým Pán Ježíš Kristus je, z toho, kdo se mezi nás o Vánocích narodil, je nejen odměnou sama o sobě, ale je i důležitou hnací silou, která nám pomáhá vzepřít se hříchu. A Bůh nám zaslibuje, že jestli se budeme svým srdcem a svými city upínat k Němu, On sám nás bude střežit svým pokojem.
Ústřední realitou Písma je fakt, že Bůh kraluje skrze Pána Ježíše Krista; že v nebesích na trůnu sedí člověk z rodu krále Davida. Rozměr Božího kralování se odráží ve struktuře biblického zjevení, v Božím smluvním jednání se světem, ve struktuře a obsahu uctívání, v podstatě zbožnosti... A ve všech těchto ohledech se jedná o velmi „politickou“, a ne „náboženskou“ pravdu.
Hřích je podle Písma věcí nedospělosti: Hřích pramení z nedospělosti a vede k nedospělosti. Téměř všechna Satanova pokušení nabízejí zkratku k jednomu z Božích zaslíbených cílů. ‚Proměň kameny v chléb … neslíbil snad Bůh, že tě nakrmí? Pokloň se mi … neslíbil snad Bůh, že ti dá království světa? … V každém případě nám Satan nabízí laciné řešení bez obtíží čekání na Boha a Jeho čas. Bůh nám dává krátkodobé obtíže a dlouhodobé uspokojení. Satan nám nabízí okamžité uspokojení s dlouhodobým zatracením.
Mnohé křesťany souží jejich svědomí a znovu a znovu pochybují, jestli někdo, kdo je tak hříšný jako oni, může vůbec být křesťan. Kde můžeme a máme najít jistotu tváří v tvář takovým pochybnostem? Odpovědí je, že v Boží milosti – a ve skutcích, které tato Boží milost koná v našich životech. Apoštol Jan nás v 1. Janově 3 vybízí, ať se podíváme na své skutky, na to, jak milujeme bratry, a ať podle toho upokojíme své srdce, že jsme skutečnými křesťany. A apoštol Pavel nám říká to samé, přičemž nás ujišťuje, že ti, kdo směřují do zatracení, se snadno poznají, jelikož skutky těla jsou zřejmé...
Žalm 133 patří k nejkratším kapitolám Písma. Vykresluje pro nás pomazání velekněze, chválí požehnání toho, když bratři přebývají v jednotě, a říká nám, že právě tam je k nalezení věčný život. Proč ale tento Davidův hovoří o Áronovi, který žil o mnoho staletí dříve? A co to znamená pro nás dnes?
Biblické evangelium je dobrou zprávou o slávě Pána Ježíše Krista, o tom, že Bůh zjevuje svou nádheru a velkolepost v Pánu Ježíši Kristu. Nadějí, k níž se křesťané upínají, je, že budou na věčnosti hledět na Pána Ježíše Krista v Jeho slávě. Písmo nám zároveň říká, že ústřední pointou všeho, každé jedné věci, je sláva Pána Ježíše Krista. Co to ale znamená v každodenním životě nepříjemných zákazníků, špinavého nádobí a dětí, které potřebují přebalit?
V našem každodenním křesťanském životě se potřebujeme ujistit, že si nenasloucháme, ale že si kážeme. Potřebujeme si „vybudovat odstup“ od sebe samých a připomínat si pravdy, které nám Bůh zjevil ve svém Slově. A když to budeme dělat, nevyhnutelně nás to povede k chvále...
Žalm 128 nám popisuje, jak dobrý Bůh je ke zbožným rodinám, a zároveň vysvětluje, jak si tato Boží požehnání přivlastnit. Především nám však vykresluje Pána Ježíše Krista, jenž je dokonalým Spravedlivým mužem, okolo jehož eucharistického stolu jsou svaté děti, z nichž roste Boží svatý chrám...
Mnoho z toho, s čím se setkáváme v žaltáři, se nám může zdát cizí, ať už je to žalmistova smělost, nebo naopak jeho zoufalství a opuštěnost. Není tomu tak náhodou. Proto se potřebujeme naučit vidět slova žaltáře jako slova Pána Ježíše Krista a uvědomit si, že je čteme a zpíváme z lůna Církve...
Být rychlí k tomu slyšet a pomalí k tomu mluvit; ujistit se, že skutečně rozumím, co druhý říká; snažit se ochránit pověst i těch, s nimiž nesouhlasím... To vše jsou každodenní biblické povinnosti, které jako křesťané máme. A kdybychom se jich drželi, jedním z plodů by byla, mimo jiné, mnohem větší jednota Církve.