Pán Ježíš Kristus je Boží Slovo (J 1:1-3), Bible je Boží Slovo (2. Tim 3:16; Mt 22:31); Pán Ježíš Kristus je Pravda (J 14:6), Boží psané Slovo je Pravda (J 17:17), celé psané Slovo je o vtěleném Slovu (J 5:39), a proto je láska k Pánu Ježíši Kristu neoddělitelně spojena s láskou k Písmu. Jak si tedy pěstovat lásku ke Slovu, které je pravdivější než cokoliv, co si naše mysl dokáže představit, když se řekne „pravda“?

Křesťanský život je životem radosti. Radosti, která jde ruku v ruce s odpuštěním hříchů, s uvědoměním si vlastní malosti a se spočinutím v Boží svrchované lásce. Proto pokání, odvrácení se od hříchu, není ničím menším než návratem k opravdové radosti…

Někteří křesťané se snaží zdůrazňovat, že Bůh touží zachránit celý svět. Jiní zdůrazňují, že Bůh na lidech svrchovaně zjevuje svou slávu, a tak s každým nakládá, jak se Mu zlíbí. A faktem je, že Písmo nás učí oboje. Bůh svrchovaně zjevuje svou slávu a svůj charakter na lidech – a tento charakter je milostivý a milosrdný. A proto bude celý svět zachráněn. Ne proto, že by si to zasloužil. Ale proto, aby Bůh zjevil, jaký je.

Písmo nadmíru jasně předkládá, že poslední soud bude podle skutků, že každý jeden člověk se bude zodpovídat ze všech svých skutků a bude mu podle nich odplaceno věčným životem či věčným zatracením. Pro mnohé křesťany taková představa zní děsivě, protože jsou si bolestně vědomi svého hříchu. Písmo nám však říká, že soud ze skutků je něčím, co by křesťanům mělo být útěchou a radostí...

Písmo nám říká, že Bohu můžeme – a máme – přinášet za oběť svou zlomenost, svou rozbitost, svůj zármutek nad svým hříchem. To je jedna z důležitých pravd ohledně toho, jak se máme stavět ke svému hříchu. Zároveň nám Písmo však o hříchu a o tom, jak se k němu – či proti němu – postavit, říká mnoho dalšího...

Není pochyb o tom, že Bůh napříč Starým zákonem požadoval od svého lidu, ať dodržuje sabat, den odpočinku. A i Pán Ježíš Kristus učí své učedníky, že ho mají zachovávat. Nyní, po Kristově příchodu, má Boží lid slavit nedělní naplnění starozákonního sabatu, které je ještě mnohem slavnější než starý sabat. Neděle je svátkem Pánova obhájení a vyvýšení; svátkem Pánova příchodu a prohlášení za Krále; svátkem nového stvoření a nového Exodu; svátkem naplnění Božích zaslíbení; svátkem zasvěcení Církve a vylévání Ducha; svátkem uschopnění k velkému poslání... a svátkem mnoha dalších slavných realit. Stručně řečeno: Neděle je mnohem víc než sabat.

Je zásadně důležité uvědomit si, že žijeme v prokletém světě. A když si tento fakt přiznáme, může - a mělo by - nám to být jedinečným povzbuzením. Nejen, že nám to pomůže postavit se tváří v tvář našim obtížím a strachům, ale především nám to ukáže ke slávě, která nás čeká, a k Boží milosti, která je mnohem mocnější než kletba, hřích a smrt.

Bůh bezpodmínečně miluje všechny lidi. Bůh miluje každého člověka bez rozdílu. Bůh je bezpodmínečná láska. V tom mají jasno mnozí. A pak je tu hrstka kalvinistů, kteří mají, tak jako apoštol Pavel, jasno v tom, že Bůh Jákoba miloval a Ezua nenáviděl. A pak je tu Pán Ježíš Kristus, který nám přikazuje být jako Otec a miloval ty, kdo nás nenávidí. A pak je tu žalmista, který před Boží tváří velmi suverénně říká „Což nemám, Hospodine, nenávidět ty, kdo Tě nenávidí? A pociťovat odpor proti těm, kdo proti Tobě povstávají? Mám je v dokonalé nenávisti; jsou mi za nepřátele“ (Ž 139:21-22). Jak tyto reality usmířit? Co tedy Písmo skutečně učí o Boží lásce?

Pán Ježíš Kristus zemřel za svou církev. A církev je z biblického hlediska lidem, který se shromažďuje; řecké slovo „ekklesia“, které se překládá jako „církev“, znamená prostě „shromáždění“. Proto mohou být zachráněni jedině ti, kdo se často, s láskou a se zápalem shromažďují k uctívání Boha a k vzájemné službě ve společenství věrné církve. To je něco, co nás učí Písmo, církevní otcové i reformovaná vyznání. Shromáždění církve však zdaleka není jen v kategorii povinnosti, ale pro Boží lid by mělo být především něčím, co ho sytí, posiluje, občerstvuje a co je mu tím nejhlubším uspokojením.