Žijeme ve světě přemíry slov. Každý má potřebu mít na všechno názor a dát ho najevo. Písmo nám ale předkládá lepší cestu: Bůh, který promlouvá svět do existence a jehož…

Není těžké se dnes v církvi setkat s přesvědčením, že „Každý, s kým nesouhlasím, je falešný učitel.“ A stejně tak s praxí, která implicitně říká, že „Nic jako falešné učení neexistuje.“ Tato přesvědčení jsou však dvěma stranami té samé mince či dvěma podobami toho samého problému: Problému toho, že neposuzujeme učitele podle biblických standardů. Písmo nám totiž říká, že jsou mnohé znaky, podle kterých falešné učitele poznat…

„Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ Někde tam končí teologie oblečení velké části křesťanů. Realitou však je, že Písmo nám na téma oblékání říká skutečně mnoho. Oblečení komunikuje a nemůže nekomunikovat. A má, mimo jiné, jasně komunikovat ustanovenou strukturu a hierarchii stvořeného řádu, ať už mezi věřícími a nevěřícími, muži a ženami – či pastýři církve a jejich ovcemi. A, samozřejmě, má zakrývat hanbu, necudnost a nahotu, které jsou, podle Písma, něčím dosti jasně definovaným…

Biblická etika není simplistní. Jen pro příklad: Je přijatelné být přítomen při uctívání falešných božstev a zdánlivě se na něm podílet? Podle Písma ano. Pán Ježíš Kristus nás posílá do světa, abychom byli jako hadi a jako holubice, abychom byli moudří, lstiví, a přece čistí a nekompromisní. Proto bude nápomocné zaměřit se na některé příklady biblické moudrosti, které nás učí něco trochu jiného, než bychom možná čekali…

Písmo nám předkládá naši záchranu jako obnovu Božího obrazu v nás; žít ve společenství církve znamená žít jako občané znovu-stvořeného lidstva, které je obnovené a obnovované proto, aby ve všech oblastech života vyučovalo celé národy, že „Takhle to Bůh chce,“ a „Takhle to Bůh mínil.“ Jsme tu proto, abychom žili životy, které jsou ctihodné a důstojné, protože právě to je Božím vyvoleným nástrojem k proměně celého světa.

Selhání. „Oblíbené“ každodenní téma našich životů. Jako křesťané jsme voláni ke svatosti, ke spravedlivému, bezúhonnému životu dobrých skutků… A přece, Písmo jasně říká, že i jako křesťané budeme selhávat. Co dál nás tedy Písmo učí o našich selháních? Jak k nim máme přistupovat, jak se s nimi máme vyrovnat, jak je máme proměnit v oběti, které budou oslavovat Boha?

Ve světě okolo nás se zabíjejí desítky a stovky tisíc nenarozených dětí. …tedy, řečeno korektně, končí se desítky a stovky tisíc těhotenství. Jak se jakožto křesťané máme k téhle realitě stavět? Co jsou biblické principy, které musí vést naše uvažování? A jak jdou dohromady řeči o „posvátnosti života“ s tím, že náš Bůh, mimo jiné, „pobil Egypt v jeho prvorozených – vždyť jeho milosrdenství je věčné“ (Ž 136:10)?

G. K. Chesterton definoval práci jako „To, co se nám nechce dělat.“ A v případě mnoha lidí skutečně měl pravdu. Písmo nám ale dává o práci dost jiný obrázek. Práce je jedním z ústředních rysů toho, že jsme nositelé Boží obrazu; práce je nástrojem či převlekem, který Bůh používá, aby se postaral o nás i o druhé; práce je klíčovým „místem“, kde si hromadíme dobré skutky, abychom nám za ně bylo odplaceno věčným životem (Ko 3:22-25; Ef 6:5-8); práce je definující pro biblickou zbožnost. A nejen to…

Opravdu je možné se napravit. Opravdu je možné se změnit a začít žít lepší život. Písmo toho říká mnoho o hříchu – ale říká toho ještě více o Boží vykupující milosti a o Božích jedinečných zaslíbeních. Bůh nás nezachraňuje jen z věčného trestu za náš hřích – ve své milosti nás zachraňuje i z moci hříchu. Každý den je novým dnem, kdy začít můžeme (a máme) začít žít lépe.

Pohostinnost je něčím, co snad všichni na jakési obecné úrovni odsouhlasí jako dobré. Jak ale vypadá naše praxe? Písmo nám pohostinnost a přátelskost předkládá jako naší výsadu a jako naši povinnost. Jak ale plnění této povinnosti a život ve světle této výsady vypadá? Nestačí být obecně „dobrými lidmi“ a „příjemnými společníky“; pohostinnost je spíše životním stylem a uvědomělou, radostnou službou druhým.