Když vezmeme vážně, co nás Písmo učí o andělech, vidíme, že křesťanský život je i ve své tiché každodennosti něčím mnohem větším, než se na první pohled zdá. Je zapojením do kosmické války andělských a démonických mocností. I proto musí být Církev komunitou, která se vyznačuje pokornou službou, odpouštěním a bdělým vyhýbáním se hříchu, a „výsadní roli“ v ní musí mít děti, jelikož i jejich andělé mají výsadní roli mezi anděly.

Písmo nám přikazuje být přičinlivými strážci jednoty Církve, a to napříč světem i časem. Církev je Kristovým tělem – a jako taková je, mimo jiné, nástrojem, skrze nějž Bůh sjednocuje a vede do slávy celé stvoření. Proto z podstaty věci musí být jednotná. A jedinou cestou k této jednotě je pokora, jejímž ústředním příkladem je Pán Ježíš Kristus.

Církev je Božím chrámovým městem, v němž (podle slov apoštola Pavla) dorůstáme až „do vší plnosti Boží“. Bůh koná své dílo skrze svátostný život Církve a její vyučování, a tak se postupně „z milosti stáváme tím, čím je Pán Ježíš od přirozenosti“. I kvůli tomu je o to tragičtější, když lidé toto Boží město opouštějí a umírají ve svém hříchu. I tehdy však existuje naděje: Pán Ježíš dokáže křísit mrtvé.

Když apoštol Pavel hovoří o tom, co nás činí spravedlivými, přijatelnými před Bohem, říká, že to nejsou skutky zákona, ale fakt, že jsme zemřeli a žije v nás žije Pán Ježíš Kristus jako ztělesnění samaritánské lásky. A tam, kde žije tento dobrý Samařan, nutně bude důsledkem „víra konající skrze lásku“…

Klíčovou biblickou pravdou je, že když vírou hledíme na slávu Pána Ježíše Krista, jsme tím proměňováni k Jeho podobě, jsme uschopňováni žít podle Božích přikázání. Nicméně, abychom mohli hledět na Pánovu slávu, nejprve potřebujeme, aby On sám uzdravil a pokřtil naše oči. Jedině tak budeme uschopněni vidět Ho, slyšet Ho a hovořit o Něm správně.

Apoštol Pavel nám v 1. listu Korintským 15 předkládá základní definici apoštolského učení: v jeho jádru stojí Ježíš jako Mesiáš, jako Ten, na jehož smrt a vzkříšení ukazují veškerá Písma a který promlouvá a koná skrze svou Církev. A srdcem života této Církve je sebeobětující, kajícný život život, kterým jde ruku v ruce s uvědoměním vlastní nehodnosti a Boží ohromující milosti.

Když nás apoštol Pavel vyučuje o životě Ducha v církvi, o Jeho projevech a milostech a darech, vytyčuje nám velmi konkrétní kritéria: řád, poslušnost, sebeobětující službu druhým. Je třeba se mít na pozoru, abychom nehlásali kritéria jiná. Jak nás učí historie církve, falešná, nebiblická „duchovnost“ totiž snadno může vést k tomu, že Boží lid nepoznává skutečné dílo a skutečný příchod svého Pána.