Kána, Kafarnaum, kříž a královský syn, který je na pokraji smrti. Jak spolu souvisí a co nás učí o církvi?

Apoštolské poselství je voláním ke Králově svatební hostině. Taková hostina je radostnou, slavnostní, velebnou událostí – a zároveň událostí politickou. Odmítnout Královo volání znamená odmítnout Mu loajalitu, odmítnou radostně přijmout Jeho Syna a sloužit Mu.

Ústřední pravdou v Kristu je odkládání starého lidství a oblékání nového, obnoveného, oslaveného lidství. To však není něco, co bychom mohli zvládnout sami – potřebujeme, aby nás druzí podepírali a přinášeli Bohu v modlitbách.

Bůh je štědrý ve své milosti. Apoštol Pavel za ni děkuje i v životech, kde by nás ji dost možná nenapadlo hledat. Milost však není protikladem ke striktnosti, ale naopak nás k ní vychovává; tam, kde je mnoho milosti, bude mnoho úsilí o svatost. Úsilí, které se bude projevovat láskou k Bohu a k bližnímu, a proto především láskou k Pánu Ježíši Kristu, který je naším Bohem i naším bližním.

Jakožto křesťané jsme povoláni žít životy hodné našeho vskutku slavného povolání – životy žárlivého usilování o pravdu a o jednotu církve, životy, v jejichž centru stojí Pánův stůl. Stůl, k němuž jsou zváni ti, kteří toho ani v nejmenším nejsou hodni…

Vzkříšení syna vdovy z Naim je skutečně bohatým obrazem. V širším kontextu Lukášova evangelia pro nás zdůrazňuje Boží lásku ke smluvním dětem, předkládá nám obraz Pánova exodu a vzkříšení a říká nám, mimo jiné, i o exkomunikaci. ...pokud máme uši k slyšení.

Pravý Boží lid se pozná podle víry v Krista, poslušnosti vůči Kristu a tak, že se na něm zjevuje Kristův život, podle ničeho jiného. A tomuto lidu Bůh zaslibuje své otcovské zaopatření, svou péči a svou lásku. Lékem pro ty, kdo příliš opírají o majetek, je důvěra v tuto Boží zaopatřující lásku.

Pán Ježíš Kristus je knězem, který nás v naší špíně a smrti obživuje a očišťuje, abychom se mohli připojit k Božímu lidu, náležitě uctívat Boha, vzdávat díky a nést ovoce Ducha – ovoce Kristova vlastního života v nás. Křesťanská svoboda není svobodou k tělesnosti a k tomu „si povolit“ – je svobodou k tomu milovat naše bližní.

Bůh Abrahamovi zaslíbil, že skrze něj a jeho Potomka bude požehnáno všem rodinám světa. Apoštol Pavel nám říká, že toto požehnání přichází skrze smlouvu a skrze víru, která působí skrze lásku. Jak ale vlastně taková víra a láska vypadá? A co s tím má co dělat Samařan?

Nevíra vidí Písma jen jako historické záznamy; spásná víra však rozpoznává a hlouběji poznává jako smysl veškerých Písem Krista. Abychom však mohli Písma náležitě číst a abychom mohli Boží Slovo náležitě slyšet, potřebujeme uzdravení, které přináší voda a Duch...