Podle slov Abrahama, praotce věřících, nás starozákonní Písma mají naučit v lásce sloužit našim bližním, žít v sebezapření a upínat se k věčnému dobru, jímž je Bůh sám. Právě tak vypadá láska, kterou nám Písmo přikazuje – a my jsme schopni touto láskou milovat pouze a jedině tehdy, když do nás Bůh skrze svého Ducha vlévá svou lásku, odvěkou lásku, která vyvěrá z Boha, který je Láska.

Kázáno v Karlových Varech 2. 6. 2024.

Poznámky ke kázání:

1. svědek: Epištola: 1. J 4:7-21

– připomínka kontextu: jak se tváří v tvář odpadlictví a falešnému učení ujistit o své víře; napříč listem: láska k Bohu, láska k církvi, ortodoxní učení o Kristu a Boží sebedosvědčení svátostmi: srov. 1. J 5:1-11

– zároveň: srov. 1. J 5:13, 20 – být v Kristu znamená mít věčný život, neboť On je věčný, odvěký Život

– věčný život je to, že Ten, který je Život, má nás a my máme Jeho a On je v nás a my jsme v Něm; jak vypadá život v tom, který je Život?; srov. Ga 2:20; nejen (ani především) individuální: Ko 3:3-4; Ef 1:22-23 (církev je plnost Krista, a tak život v církvi je život v Kristově plnosti)

– jako v J 13-17, Jan předkládá z celé řady úhlů

– v. 7-8 – „láska je z Boha“ – ano, láska je měřitelná; ano, láska je dodržovat Boží přikázání (která vystihují Jeho charakter na úrovni stvoření); ale je tomu tak proto, že přichází z Božího vnitřního života; Bůh od věčnosti je čirým skutkem lásky Otce a Syna v Duchu

– srov. Ř 5:5-10 pramenem Boha, Lásky, je Otec; a Boží láska přichází do historie skrze dílo Syna (Ř 5:8) a posvěcující lásku Ducha v nás (Ř 5:5); srov. Fp 1:8 – vzájemná láska křesťanů je Kristovou láskou

– v. 9-10 – Boží láska přechází naši, historicky i mimo čas; „Beránek zabitý před stvořením světa“ (Zj 13:8); Boží láska vyjádření obětí smíření Syna, ale Syn poslán, „abychom skrze něj měli život“ (což je mnohem více), srov. J 6:48-58, abychom byli v Životě a Život v nás

– v. 11-12 – jako Boží obrazy máme Boha napodobovat nejen ve stvoření, ale i – či především – ve vykoupení

– „Boha nikdo nikdy neviděl…“ – Bůh je svou podstatou neviditelný Duch (J 4:24), ale Jeho božská láska zjevena v Kristu: J 14:6-9 a v milující Církvi, která je Kristovou plností (Ef 1:22-23)

– v. 13-14 – Bůh nám dal svého Ducha, který nám byl dán k milujícímu svědectví o Otci a Synu; srov. J 15:26-27; 16:7-11; Syn je Zachránce světa (J 4:42), jelikož snímá hřích světa (J 1:29), přišel pro život světa (J 6:33; 51) a přinesl oběť za svět (1. J 2:1-2); církev svědčí o záchraně světa, ne hrstky

– v. 15-16 – přebývání v Bohu spojené s vyznáním Pánova mesiášství/synovství; srov. 1. J 2:21-23; přebývání v Bohu je přebýváním v Pravdě, a Pán je Pravda

– v. 17-19 – jak rosteme v lásce/ctnosti/svatosti, blížíme se k Bohu, Zdroji Lásky; postupně rosteme v jistotě; srov.: 1. J 2:28-3:3 – máme jistotu, protože v nás je víc a víc vidět „rodinná podoba“, k níž budeme dokonale proměněni

– znovu: „neboť on první miloval nás“ – vše jako zjevení Boží lásky, ne našeho „bytí dobrými lidmi“

– v. 20-21 – svrchované uschopnění k lásce se nemůže neprojevit; bližní jsou tu k tomu, abychom skrze ně milovali Boha; srov. 4:21-5:2

2. svědek: Evangelium: L 16:19-31

– v. 19 – kontext: v. 10-18 – konfrontace pokryteckých náboženských předáků, kteří žijí v nemorálnosti a mamonu; v. 14 – „milovníci peněz“, srov. 1. Tim 6:10

– „Jeden bohatý člověk“: odpadlý jeruzalémský establishment: „purpur a kment“ – „purpur a jemné plátno“, oblečení vyjadřující velké bohatství, zároveň šaty velekněze, srov. Ex 28:4-6; hodující v luxusu; srov. L 20:45-21:6

– „u vrat“ – může označovat vchod do chrámu; napříč NZ jeruzalémský Chrám (Mt 26:71), pohanský chrám (Sk 14:13), brány míst setkání křesťanů (Sk 10:17; 12:13-14); Brány nového Jeruzaléma, chrámového města (Zj 21 a 22)

– „pět bratrů“ – tchán Kaifáše, velekněze v Ježíšově době, měl pět synů

– „Lazarus“ – 4x jmenován, jeho jméno („Bůh mu pomohl“) důležité; srov. J 11:43-50; 12:9-11; Lazar, který vstal z mrtvých („Bůh mu pomohl“), ale velekněží nepřesvědčeni a chtějí ho zabít; srov. L 16:31

– a nechtějí se nechat přesvědčit, ale dál se drží hříchu i při větším vzkříšení: Sk 4:1-7

– v. 19-21 – ozvěna Syroféničanky; Jeruzalém má dávat Boží pravdu a milost a spásu národům a pomoc potřebným, ale nedělá to: i psi (pohané) se chovají lépe

– v. 22-26; 22a – samozřejmost odvedení spravedlivých (těm, kterým pomohl Bůh; On nás miloval první) anděly; samozřejmost interakce mrtvých; „Abrahamův klín“ – dočasná sféra podsvětí pro spravedlivé, než Kristus otevřel nebesa a odvedl SZ svaté s sebou (Ef 4:8-10)

– v. 22b-26 – část podsvětí ničemných, kde čekají na soud a věčné zatracení; srov. Zj 20:13-15; v. 25 – „Synu“ – Abrahamův syn, jehož čeká zatracení

– v. 27-28 – samozřejmost dokonce i ničemného, kterému záleží na věcech na zemi; srov. Zj 6:9-11

– v. 29-31 – „Mojžíš a Proroci“ = SZ; „pokání“ – uznání hříchu; SZ je víc než dostatečný, aby naučil starat se o potřebné a „nevybírat si dobré v tomto životě“

– zároveň: „Mojžíš a Proroci“ v L 24:25-27, 44-48; přijde Mesiáš (L 1:51-53)

– v. 31 – ústřednost Slova; tam, kde se nedrží Slova, zázraky nepomohou