Nová smlouva je smlouvou spravedlnosti. Duch nás v ní totiž uschopňuje číst starozákonní Písma tak, abychom v nich viděli Krista, a tak byli proměňováni k Jeho podobě. Alegorické čtení je apoštolské čtení.

Evangelium nám říká, že Ježíš je Mesiáš, Boží pomazaný vládce, který je smyslem veškerých Písem. A součástí toho sdělení je, že Ho hlásá církev, která se vyznačuje usilovnou spoluprací s Boží milostí a uvědoměním vlastní nehodnosti.

Projevy Ducha Svatého a Boží milosti v životě církve se dnes běžně chápou velmi špatně. Proto je pro mnohé církve snadné přehlížet Pánův skutečný příchod k Jeho lidu a Jeho dílo v něm...

Křesťanský život je exodem z otroctví hříchu a smrti do svobody spravedlnosti a věčného života. A proto si musíme po cestě dát pozor na modlářství, smilstvo a reptání.

V Kristu jsme přijati za Boží syny; jsme uschopněni Božím Duchem k tomu volat k Bohu „Abba, Otče“. A toto volání je voláním dětí, které jsou přizvány k dílu svého Otce, jímž je sebeobětující uzdravení celého stvoření. I proto se potřebujeme mít na pozoru před těmi, kteří by nás odváděli od Božích přikázání, od pravidel tohoto „rodinného podniku“.

Ve křtu jsme osvobozeni z otroctví hříchu, abychom se vydali na cestu spravedlnosti, jejímž cílem je věčný život. A abychom na této cestě nezemdleli, náš Pán nás ve svém soucitu krmí chlebem v pustině...

V uvažování apoštola Pavla je základním učením křesťanství, že křest nás připojuje ke Kristu v Jeho smrti a vzkříšení a vysvobozuje nás z otroctví hříchu k poslušnosti vůči Bohu. A Pán Ježíš nás učí, že tato poslušnost se týká všeho, našich skutků, slov i myšlenek – v nich všech jsme uschopněni sloužit Bohu a být zářícím městem na hoře.

Církev je rodinou, a to rodinou rybářů. A to znamená, že musíme čistit své životy, naslouchat Pánovu vyučování a poté vyrážet na hlubinu, připraveni vydat účet u naděje, kterou máme.

Bůh posílá pastýře, aby se podle příkladu největšího Pastýře obětovali a shromažďovali Jeho ztracené ovce; posílá svou ženu, Církev, aby hledala ty, kteří se ztrácejí v jejím domě; a sám jako milující Otec běží naproti všem, kteří činí pokání.

Celé dějiny jsou střetem dvou lidů, ábelovského lidu a lidu kainovského, sémě Ženy a sémě Hada. Ábelovci jsou těmi, kteří uznávají svou nehodnost, a tak jsou zváni a přiváděni k Pánovu stolu.