Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Klíčovou biblickou pravdou je, že když vírou hledíme na slávu Pána Ježíše Krista, jsme tím proměňováni k Jeho podobě, jsme uschopňováni žít podle Božích přikázání. Nicméně, abychom mohli hledět na Pánovu slávu, nejprve potřebujeme, aby On sám uzdravil a pokřtil naše oči. Jedině tak budeme uschopněni vidět Ho, slyšet Ho a hovořit o Něm správně.
Apoštol Pavel nám v 1. listu Korintským 15 předkládá základní definici apoštolského učení: v jeho jádru stojí Ježíš jako Mesiáš, jako Ten, na jehož smrt a vzkříšení ukazují veškerá Písma a který promlouvá a koná skrze svou Církev. A srdcem života této Církve je sebeobětující, kajícný život život, kterým jde ruku v ruce s uvědoměním vlastní nehodnosti a Boží ohromující milosti.
Když nás apoštol Pavel vyučuje o životě Ducha v církvi, o Jeho projevech a milostech a darech, vytyčuje nám velmi konkrétní kritéria: řád, poslušnost, sebeobětující službu druhým. Je třeba se mít na pozoru, abychom nehlásali kritéria jiná. Jak nás učí historie církve, falešná, nebiblická „duchovnost“ totiž snadno může vést k tomu, že Boží lid nepoznává skutečné dílo a skutečný příchod svého Pána.
Ústředním motivem novozákonních Písem je, že Boží lid je veden v exodu: v exodu ze smrti do života, v exodu z pomíjivosti do věčné slávy. Právě proto je pro nás podle apoštola Pavla zásadně důležité, abychom Exodus znali a abychom ho chápali jako knihu o nás – a abychom se vyhýbali hříchům, které v něm vidíme: dychtivosti, smilstvu, reptání, pokoušení Krista.
„Abba, Otče.“ Slova, která se prakticky stala křesťanským klišé. Slova, která, ano, vyjadřují lásku a blízkost vůči Bohu. Mnozí z nás si ale neuvědomují, že tato slova zazněla v zahradě Getsemane. Že jsou to slova, která pro nás mají být ztělesněním a vyjádřením toho, že jakožto tělo Kristovo, jakožto Boží synové, se připojujeme k Pánu Ježíši Kristu v Jeho utrpení a i tváří v tvář bolesti a strachu důvěřujeme Bohu a spoléháme se na Jeho dobrý plán, že svět skutečně bude uzdraven a doveden do slávy.
Bůh je velkolepý a štědrý Dárce; a největším Jeho darem je Pán Ježíš Kristus a život, který je v Něm, jelikož On sám je Život. Pán Ježíš Kristus jako dokonalý Boží Syn, dokonalý Boží obraz, je štědrým Dárcem, přičemž největším darem, který dává, je On sám. A když nám Pán dává sám sebe, zároveň nás tím pověřuje, ať Ho napodobujeme a jako dárci jdeme do světa a přinášíme lidu tento největší Dar...
Apoštol Pavel říká, že ve křtu a skrze křest jsme zachráněni z otroctví z hříchu, abychom sloužili Bohu; abychom žili v dospělé poslušnosti vůči Božím přikázáním; abychom byli mírotvůrci, kteří následují příklad nejvyššího Mírotvůrce.
Církev je lodí, z níž Pánem vyslaní služebníci chytají ryby – shromažďují Boží vyvolené z celého světa. Nicméně, život v lodi má svá pravidla: Pánovi rybáři si musí být vědomi své nehodnosti, musí žít v bratrské lásce, v lásce eucharistické rodiny, musí být připraveni obhájit svou nakažlivou naději. Právě pak budou moci plnit posláni, k němuž byli povoláni.
Apoštol Pavel nám v listu Římanům říká, že skrze Pána Ježíše Krista je nám nejen odpuštěno, ale že jsme (spolu s celým stvořením) vedeni v Exodu do slávy – že uzdravení v Pánu Ježíši Kristu je mnohem velkolepější a mocnější, než byl Pád v Adamovi. A proto veškeré utrpení, každá slza, každá bolest, každá nemoc, je kontrakcí, je porodní bolestí, kdy Církev jakožto lid Milosrdného Boha rodí nový, uzdravený, nesmrtelný, oslavený svět. Svět, v němž budeme konečně ve svobodě sloužit Bohu.
Podobenství o ztracené ovci, o ztracené minci a o marnotratném synu jsou ve skutečnosti – podle slov Písma – jediným podobenstvím. Podobenstvím, které pro nás vykresluje, že Bůh je Bohem veškeré milosti a posílá svého Syna a svou církev, aby skrze lásku a utrpení shromáždili ze světa hříšníky, které On sám vítá s otevřenou náručí, odpouští jim a vede je do slávy.