Aktuální kázání:

Když náš Písmo varuje před „nepřáteli kříže“, nevaruje nás ani tak před nevěřícími, kteří pronásledují církev zvenku, ale před křesťany, kteří ji rozvracejí zevnitř. Varuje nás před křesťany, kteří se hlásí k víře, kteří jsou dost možná i „aktivní“, ale kteří se upínají ke světským věcem. Oproti tomu příklad, který nám dává apoštol Pavel, je životem sebezapření, který se upíná k nebesům. A Bůh má své prostředky, jak svou církev k tomuto způsobu života dovést…

Když náš Písmo varuje před „nepřáteli kříže“, nevaruje nás ani tak před nevěřícími, kteří pronásledují církev zvenku, ale před křesťany, kteří ji rozvracejí zevnitř. Varuje nás před křesťany, kteří se hlásí k víře, kteří jsou dost možná i „aktivní“, ale kteří se upínají ke světským věcem. Oproti tomu příklad, který nám dává apoštol Pavel, je životem sebezapření, který se upíná k nebesům. A Bůh má své prostředky, jak svou církev k tomuto způsobu života dovést…

Apoštol Pavel v úvodu listu Filipským jásá nad tím, jak je do Církve vylita Kristova láska. Zároveň však učí, že tato mystická, vášnivá láska se projevuje velmi praktickými způsoby, mimo jiné podporou učitelského díla Církve, a varuje nás, že abychom byli v den Páně přijati, musíme být lidem, který se vyznačuje milosrdným dáváním, jak nás to učil i Pavlův Pán. A, jak poznamenává i sv. Augustin, ústředním způsobem, jak jako křesťané projevujeme milosrdenství a dáváme, je skrze odpuštění. Když odpouštíme těm, kdo proti nám zhřešili, dáváme tím nezasloužený dar jim, a zároveň se slitováváme nad svými vlastními dušemi…

Písma nás vyučují vidět celý svůj život jako ústředním způsobem propojený nejen s Bohem, ale i s anděly a démony; vše, co děláme, je velmi „duchovní“. Jak ví většina křesťanů, Bůh nás vyzývá, ať si v tomto kontextu oblečeme Boží zbroj? Co to ale vlastně znamená? A jak tato zbroj souvisí s živým, vzkříšeným synem?…

Jako lidé vždycky budeme hledat uspokojení. Otázkou není, jestli ho budeme hledat, ale kde se ho budeme snažit najít. Buď budeme hledat uspokojení ve stvořených věcech, a pak nikde nedojdeme uspokojení, ale vždy budeme vedeni k nestřídmosti a rozmařilosti, a nebo se necháme stvořeným dobrem vést k Dobru Nestvořenému, které se nám dává ve společenství Církve. A jedině usilování o toto nestvořené dobro skrze zdrženlivost, pokání a dobré skutky nás může učinit hodnými toho přijít na Pánovu svatební hostinu…

Život v Církvi, život dorůstání do plnosti lidství, je životem odkládání hříšných zvyků starého Adama, který hyne v klamných žádostech, a oblékáním zvyků nových, je oblékáním Kristova života. Bůh nás uzdravil a vzkřísil, a proto se máme odvrátit od hořkosti k laskavé službě jako Bůh v Kristu slouží nám; máme se odvrátit od hněvu k niternému soucitu jako Bůh v Kristu soucítí s námi; máme se odvrátit od toho, co ubližuje našim bližním, k prokazování milosti jako Bůh v Kristu projevil milost nám…

Když vezmeme vážně, co nás Písmo učí o andělech, vidíme, že křesťanský život je i ve své tiché každodennosti něčím mnohem větším, než se na první pohled zdá. Je zapojením do kosmické války andělských a démonických mocností. I proto musí být Církev komunitou, která se vyznačuje pokornou službou, odpouštěním a bdělým vyhýbáním se hříchu, a „výsadní roli“ v ní musí mít děti, jelikož i jejich andělé mají výsadní roli mezi anděly…

Písmo nám přikazuje být přičinlivými strážci jednoty Církve, a to napříč světem i časem. Církev je Kristovým tělem – a jako taková je, mimo jiné, nástrojem, skrze nějž Bůh sjednocuje a vede do slávy celé stvoření. Proto z podstaty věci musí být jednotná. A jedinou cestou k této jednotě je pokora, jejímž ústředním příkladem je Pán Ježíš Kristus…

Církev je Božím chrámovým městem, v němž (podle slov apoštola Pavla) dorůstáme až „do vší plnosti Boží“. Bůh koná své dílo skrze svátostný život Církve a její vyučování, a tak se postupně „z milosti stáváme tím, čím je Pán Ježíš od přirozenosti“. I kvůli tomu je o to tragičtější, když lidé toto Boží město opouštějí a umírají ve svém hříchu. I tehdy však existuje naděje: Pán Ježíš dokáže křísit mrtvé…

Apoštol Pavel nám v listu Galatským předkládá, že Kristus je největším pokladem křesťanů a že křesťané mají raději zvolit pronásledování, než aby jakkoliv kompromitovali evangelium, dobrou zprávu o usmíření světa v Kristu. A Pán Ježíš Kristus nás ujišťuje, že náš nebeský Otec nás neopouští ani v pronásledováních a utrpeních, ale – pokud usilujeme o Boží Království – záleží Mu na nás a dává nám vše, co potřebuje, a to zde i na věčnosti…

V Pánu Ježíši Kristu jsme osvobozeni k tomu milovat naše bližní, nést ovoce Kristova života v nás. A klíčovou roli v procesu naší proměny ke Kristově podobě hraje vděčnost za dobrodiní, která nám Bůh v Pánu dává: Právě tato vděčnost nás uschopňuje vidět v Pánu naplnění zaslíbení, která očekávali starozákonní svatí, a přinášet Bohu oběť díkůvzdání…

No post found