Aktuální kázání:
No post found
Život v Církvi, život dorůstání do plnosti lidství, je životem odkládání hříšných zvyků starého Adama, který hyne v klamných žádostech, a oblékáním zvyků nových, je oblékáním Kristova života. Bůh nás uzdravil a vzkřísil, a proto se máme odvrátit od hořkosti k laskavé službě jako Bůh v Kristu slouží nám; máme se odvrátit od hněvu k niternému soucitu jako Bůh v Kristu soucítí s námi; máme se odvrátit od toho, co ubližuje našim bližním, k prokazování milosti jako Bůh v Kristu projevil milost nám…
Život v Církvi, život dorůstání do plnosti lidství, je životem odkládání hříšných zvyků starého Adama, který hyne v klamných žádostech, a oblékáním zvyků nových, je oblékáním Kristova života. Bůh nás uzdravil a vzkřísil, a proto se máme odvrátit od hořkosti k laskavé službě jako Bůh v Kristu slouží nám; máme se odvrátit od hněvu k niternému soucitu jako Bůh v Kristu soucítí s námi; máme se odvrátit od toho, co ubližuje našim bližním, k prokazování milosti jako Bůh v Kristu projevil milost nám…
Když vezmeme vážně, co nás Písmo učí o andělech, vidíme, že křesťanský život je i ve své tiché každodennosti něčím mnohem větším, než se na první pohled zdá. Je zapojením do kosmické války andělských a démonických mocností. I proto musí být Církev komunitou, která se vyznačuje pokornou službou, odpouštěním a bdělým vyhýbáním se hříchu, a „výsadní roli“ v ní musí mít děti, jelikož i jejich andělé mají výsadní roli mezi anděly…
Písmo nám přikazuje být přičinlivými strážci jednoty Církve, a to napříč světem i časem. Církev je Kristovým tělem – a jako taková je, mimo jiné, nástrojem, skrze nějž Bůh sjednocuje a vede do slávy celé stvoření. Proto z podstaty věci musí být jednotná. A jedinou cestou k této jednotě je pokora, jejímž ústředním příkladem je Pán Ježíš Kristus…
Církev je Božím chrámovým městem, v němž (podle slov apoštola Pavla) dorůstáme až „do vší plnosti Boží“. Bůh koná své dílo skrze svátostný život Církve a její vyučování, a tak se postupně „z milosti stáváme tím, čím je Pán Ježíš od přirozenosti“. I kvůli tomu je o to tragičtější, když lidé toto Boží město opouštějí a umírají ve svém hříchu. I tehdy však existuje naděje: Pán Ježíš dokáže křísit mrtvé…
Apoštol Pavel nám v listu Galatským předkládá, že Kristus je největším pokladem křesťanů a že křesťané mají raději zvolit pronásledování, než aby jakkoliv kompromitovali evangelium, dobrou zprávu o usmíření světa v Kristu. A Pán Ježíš Kristus nás ujišťuje, že náš nebeský Otec nás neopouští ani v pronásledováních a utrpeních, ale – pokud usilujeme o Boží Království – záleží Mu na nás a dává nám vše, co potřebuje, a to zde i na věčnosti…
V Pánu Ježíši Kristu jsme osvobozeni k tomu milovat naše bližní, nést ovoce Kristova života v nás. A klíčovou roli v procesu naší proměny ke Kristově podobě hraje vděčnost za dobrodiní, která nám Bůh v Pánu dává: Právě tato vděčnost nás uschopňuje vidět v Pánu naplnění zaslíbení, která očekávali starozákonní svatí, a přinášet Bohu oběť díkůvzdání…
Když apoštol Pavel hovoří o tom, co nás činí spravedlivými, přijatelnými před Bohem, říká, že to nejsou skutky zákona, ale fakt, že jsme zemřeli a žije v nás žije Pán Ježíš Kristus jako ztělesnění samaritánské lásky. A tam, kde žije tento dobrý Samařan, nutně bude důsledkem „víra konající skrze lásku“…
Klíčovou biblickou pravdou je, že když vírou hledíme na slávu Pána Ježíše Krista, jsme tím proměňováni k Jeho podobě, jsme uschopňováni žít podle Božích přikázání. Nicméně, abychom mohli hledět na Pánovu slávu, nejprve potřebujeme, aby On sám uzdravil a pokřtil naše oči. Jedině tak budeme uschopněni vidět Ho, slyšet Ho a hovořit o Něm správně…
Apoštol Pavel nám v 1. listu Korintským 15 předkládá základní definici apoštolského učení: v jeho jádru stojí Ježíš jako Mesiáš, jako Ten, na jehož smrt a vzkříšení ukazují veškerá Písma a který promlouvá a koná skrze svou Církev. A srdcem života této Církve je sebeobětující, kajícný život život, kterým jde ruku v ruce s uvědoměním vlastní nehodnosti a Boží ohromující milosti…
Když nás apoštol Pavel vyučuje o životě Ducha v církvi, o Jeho projevech a milostech a darech, vytyčuje nám velmi konkrétní kritéria: řád, poslušnost, sebeobětující službu druhým. Je třeba se mít na pozoru, abychom nehlásali kritéria jiná. Jak nás učí historie církve, falešná, nebiblická „duchovnost“ totiž snadno může vést k tomu, že Boží lid nepoznává skutečné dílo a skutečný příchod svého Pána…