Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Církev je Božím chrámovým městem, v němž (podle slov apoštola Pavla) dorůstáme až „do vší plnosti Boží“. Bůh koná své dílo skrze svátostný život Církve a její vyučování, a tak se postupně „z milosti stáváme tím, čím je Pán Ježíš od přirozenosti“. I kvůli tomu je o to tragičtější, když lidé toto Boží město opouštějí a umírají ve svém hříchu. I tehdy však existuje naděje: Pán Ježíš dokáže křísit mrtvé.
Apoštol Pavel nám v listu Galatským předkládá, že Kristus je největším pokladem křesťanů a že křesťané mají raději zvolit pronásledování, než aby jakkoliv kompromitovali evangelium, dobrou zprávu o usmíření světa v Kristu. A Pán Ježíš Kristus nás ujišťuje, že náš nebeský Otec nás neopouští ani v pronásledováních a utrpeních, ale – pokud usilujeme o Boží Království – záleží Mu na nás a dává nám vše, co potřebuje, a to zde i na věčnosti.
V Pánu Ježíši Kristu jsme osvobozeni k tomu milovat naše bližní, nést ovoce Kristova života v nás. A klíčovou roli v procesu naší proměny ke Kristově podobě hraje vděčnost za dobrodiní, která nám Bůh v Pánu dává: Právě tato vděčnost nás uschopňuje vidět v Pánu naplnění zaslíbení, která očekávali starozákonní svatí, a přinášet Bohu oběť díkůvzdání.
Když apoštol Pavel hovoří o tom, co nás činí spravedlivými, přijatelnými před Bohem, říká, že to nejsou skutky zákona, ale fakt, že jsme zemřeli a žije v nás žije Pán Ježíš Kristus jako ztělesnění samaritánské lásky. A tam, kde žije tento dobrý Samařan, nutně bude důsledkem „víra konající skrze lásku“…
Klíčovou biblickou pravdou je, že když vírou hledíme na slávu Pána Ježíše Krista, jsme tím proměňováni k Jeho podobě, jsme uschopňováni žít podle Božích přikázání. Nicméně, abychom mohli hledět na Pánovu slávu, nejprve potřebujeme, aby On sám uzdravil a pokřtil naše oči. Jedině tak budeme uschopněni vidět Ho, slyšet Ho a hovořit o Něm správně.
Apoštol Pavel nám v 1. listu Korintským 15 předkládá základní definici apoštolského učení: v jeho jádru stojí Ježíš jako Mesiáš, jako Ten, na jehož smrt a vzkříšení ukazují veškerá Písma a který promlouvá a koná skrze svou Církev. A srdcem života této Církve je sebeobětující, kajícný život život, kterým jde ruku v ruce s uvědoměním vlastní nehodnosti a Boží ohromující milosti.
Když nás apoštol Pavel vyučuje o životě Ducha v církvi, o Jeho projevech a milostech a darech, vytyčuje nám velmi konkrétní kritéria: řád, poslušnost, sebeobětující službu druhým. Je třeba se mít na pozoru, abychom nehlásali kritéria jiná. Jak nás učí historie církve, falešná, nebiblická „duchovnost“ totiž snadno může vést k tomu, že Boží lid nepoznává skutečné dílo a skutečný příchod svého Pána.
Ústředním motivem novozákonních Písem je, že Boží lid je veden v exodu: v exodu ze smrti do života, v exodu z pomíjivosti do věčné slávy. Právě proto je pro nás podle apoštola Pavla zásadně důležité, abychom Exodus znali a abychom ho chápali jako knihu o nás – a abychom se vyhýbali hříchům, které v něm vidíme: dychtivosti, smilstvu, reptání, pokoušení Krista.
„Abba, Otče.“ Slova, která se prakticky stala křesťanským klišé. Slova, která, ano, vyjadřují lásku a blízkost vůči Bohu. Mnozí z nás si ale neuvědomují, že tato slova zazněla v zahradě Getsemane. Že jsou to slova, která pro nás mají být ztělesněním a vyjádřením toho, že jakožto tělo Kristovo, jakožto Boží synové, se připojujeme k Pánu Ježíši Kristu v Jeho utrpení a i tváří v tvář bolesti a strachu důvěřujeme Bohu a spoléháme se na Jeho dobrý plán, že svět skutečně bude uzdraven a doveden do slávy.
Bůh je velkolepý a štědrý Dárce; a největším Jeho darem je Pán Ježíš Kristus a život, který je v Něm, jelikož On sám je Život. Pán Ježíš Kristus jako dokonalý Boží Syn, dokonalý Boží obraz, je štědrým Dárcem, přičemž největším darem, který dává, je On sám. A když nám Pán dává sám sebe, zároveň nás tím pověřuje, ať Ho napodobujeme a jako dárci jdeme do světa a přinášíme lidu tento největší Dar...