Proč apoštol Pavel v 1. listu Korintským 13 říká, že láska je mnohem větším a mocnějším zjevením díla Božího Ducha než zázraky, uzdravení a proroctví? Protože v ní a skrze ni přichází do světa život Trojjediného Boha. A tento Život přišel v Pánu Ježíši Kristu, aby uzdravoval a pozvedal, aby rozptýlil ty, kteří jsou pyšní v smýšlení svého srdce, svrhl vládce z trůnů a povýšil pokorné, aby hladovějící nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou…

Apoštol Pavel předkládá ohromující tvrzení: Pán Ježíš se přiznává ke svým služebníkům tím, že je nechává trpět pro Něj a pro Jeho tělo, že do jejich životů sesílá obtíže a bolest. Toto tvrzení však přestává být ohromující, když si uvědomíme, že následujeme trpícího Pána a že požitky a blahobyt tohoto světa jsou podle Pánových vlastních slov jednou z nejústřednějších překážek věrné služby a brání nám nést ovoce Slova, které je do nás zaséváno…

Apoštol Pavel vyučuje, že Bůh soudí zlo nejen na věčnosti, ale i v historii, a že ústřední pro tento Jeho soud nad zlem jsou struktury hierarchie a autority, které ve světě ustanovil. Nicméně, i ty mohou podlehnout zlu a sloužit démonickým mocnostem, a tak se někdy i celé národy bouří proti Pánovu Mesiáši. On je však větší Jonáš, který svým slovem utišuje bouře, větší David, který svým slovem poráží démony, a Nejvyšší Kněz, který svým slovem odpouští hříchy. A proto, i kdyby se svět okolo nás zdál sebenebezpečnější a naše víra byla sebemenší, máme k Pánu volat a On nás vyslyší…

Matoušovo evangelium nám předkládá sedm hor, přičemž každá z nich je novou edenskou horou. Když tedy pán Ježíš Kristus sestupuje se svým lidem z hory, do světa se tím vylévá edenský život – život, který poráží zlo dobrem, život, který přináší očištění, odpuštění, přijetí a usmíření, a to i pro ty nejzvrácenější a nejzavrhovanější hříšníky…

Církev, která zjevuje slávu Pána Ježíše Krista, je rodinou, která si navzájem slouží, která je si oddaná v lásce a nese spolu radosti i strasti. Rodinou, jíž Pán Ježíš Kristus shromažďuje a napájí kolem svého svatebního stolu, který je nám vykreslen, mimo jiné, v Káně Galilejské…

Apoštol Pavel v Římanům 12 vysvětluje, jak máme žít jako Boží chrám a kněžstvo, jak se máme odlišovat od hříšného světa okolo, jak máme být pokorní a spokojení s místem, které nám Bůh ve své církvi určil, přičemž příkladem toho všeho je pro nás Pán Ježíš Kristus a, mimo jiné, dvanáctiletý Samuel…

O Vánocích se stalo něco mnohem víc, než že se „jen“ narodil Syn Davidův. Narodil se nový Izák. Poprvé se nadechl nový Adam. Naplnil se předobraz toho, že žena byla vzata z muže. Přišel nový svět. Bůh navštívil svůj lid – a to ne proto, aby mu „jen“ odpustil hříchy, ale aby ho z hříchů vysvobodil…

Bůh nám v Písmu přikazuje neustále se radovat z Pána – a to znamená, že nás zároveň uschopňuje to skutečně i dělat. Radost z toho, kým Pán Ježíš Kristus je, z toho, kdo se mezi nás o Vánocích narodil, je nejen odměnou sama o sobě, ale je i důležitou hnací silou, která nám pomáhá vzepřít se hříchu. A Bůh nám zaslibuje, že jestli se budeme svým srdcem a svými city upínat k Němu, On sám nás bude střežit svým pokojem…

Jak nám říká apoštol Pavel, jestli máme náležitě připravovat příchod Páně – a jestli se na něj máme náležitě připravovat my sami – potřebujeme se ujistit, že tím, komu se snažíme líbit, je Pán Ježíš Kristus, a ne lidé okolo nás, jinak nevyhnutelně budeme ubírat z biblického učení a překrucovat ho. A příkladem takové věrné, dospělé poslušnosti, je Pánův Předchůdce, Elijáš, Jan Křtitel…

Apoštol Pavel nám opakovaně říká, že starozákonní Písma byla napsána pro křesťany. Zároveň nás učí, že jestliže si tato Písma přivlastníme, bude nám to k povzbuzení budeme proměňováni v lid jednoty, naděje, trpělivosti a vytrvalosti, který bude pevně stát i tváří v tvář děsivým Božím soudům. Uvidíme je totiž v náležitém světle; ve světle toho, že přichází Pán…