Spásná milost, milost, která zachraňuje, je podle apoštola Pavla milostí, která dělá mnohem víc, než že by jen přikrývala naše hříchy – je to milost, která nás vychovává ke zbožnosti a spravedlnosti, k věrnému životu v církvi, k tomu, abychom vynikali v dobrých skutcích a podíleli se na Božím díle ve světě…

Mnozí křesťané mají dnes velmi zkreslené představy o živém působení Ducha v Církvi – tak jako měli mylné představy křesťané v Korintu v prvním století. Jaké lekce se od nich máme naučit, abychom se neupínali k falešným Kristům a falešným duchům, abychom rozpoznali Pána tam, kde se setkává se svou církví?…

Skrze Pána Ježíše Krista jsme přijati za Boží děti, za Boží dědice; a jak je zjevné z příkladu Božího Syna, dědictví vždycky přichází skrze poslušnost a utrpení, a tak máme být připraveni na obojí…

Boží dar milosti v Kristu mění směr našeho života – už nesměřujeme k hanbě a smrti, ale ke spravedlnosti, čistotě a životu. Bůh nás ve křtu připojuje ke svému Synu a zároveň nás skrze své služebníky krmí chlebem z nebes, abychom nezemdleli na cestě…

Ve křtu jsme připojeni k Pánu Ježíši Kristu, a tak jsme vysvobozeni z otroctví hříchu, abychom sloužili Bohu ve spravedlnosti. A je to spravedlnost, která převyšuje spravedlnost zákoníků a farizeů, jelikož neubírá z Božího Slova…

Církev je rodina; rodina, která si má v pokoře projevovat si milosrdenství a navzájem se podepírat ve životě naděje, kterou je Pán Ježíš Kristus sám. Ale nejen to, tato rodina je volána společně rybařit, být si eucharistickými společníky, kteří společně vyrážejí na hlubinu…

Křesťané jsou voláni napodobovat milosrdenství svého nebeského Otce, který je Bohem veškeré milosti, a tak se podílet na Božím díle ve světě, kterým není nic menšího než vyvedení celého stvoření v novém Exodu z pomíjivosti do nepomíjivosti. Veškerá naše soužení a veškerá naše protivenství jsou porodními bolestmi nového světa, kde už nebudou slzy a utrpení…

Bůh se nám skrze apoštola Petra zjevuje jako Bůh veškeré milosti. A tato milost je pro nás ilustrována třemi podobenstvími, které jsou jediným podobenstvím – podobenstvím o ztracené ovci, ztracené drachmě a marnotratném synu. Když se nad tímto podobenstvím zamyslíme, vykresluje nám ohromující Boží lásku, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Pán Ježíš Kristus nás vyzývá, ať se staneme Jeho učedníky a opustíme všechno – neboť On všechno opustil…

Dějiny jsou střetem dvou lidů – sémě ženy a sémě hada, lidu Ábelova a lidu Kainova, lidu Božího a lidu Satanova. Boží lid žije z Božího života, z Boží lásky, kterou do něj Bůh vylévá skrze svého Ducha; a je lidem, v jehož centru stojí Pánův stůl, stůl, ke kterému jsou zváni všichni, kdo uznávají svou nedostatečnost a to, že potřebují uzdravení…

Bůh je Láska – a zjevuje se nám v Synu, o němž je řečeno, že je Pravda. A i proto není křesťanský život možné oddělit od dogmat a od praktické lásky k bližnímu. Bůh do nás v životě Církve vlévá svou lásku, abychom mohli žít pro dobro svých bratrů a sester a k Boží slávě…