Archiv kázání z Reformované kongregace Nejsvětější Trojice.

Jednou za základních pravd Písma je, že Bůh žehná poslušnosti a odměňuje poslušnost, ale trestá a proklíná neposlušnost. Druhou ze základních pravd Písma je, že děti jsou Božím požehnáním a že Boží smluvní milosrdenství překlenuje generace. Jako Boží lid máme být lidem, který všude a ve všem usiluje být plodný – a proto je vymírání církve, které už pokračuje po generace, svědectvím naší obrovské nevěrnosti. Náš Bůh je ale větší než naše hříchy a je ochoten žehnat těm, kdo se od svých hříchů odvrací…

Pohostinnost je něčím, co snad všichni na jakési obecné úrovni odsouhlasí jako dobré. Jak ale vypadá naše praxe? Písmo nám pohostinnost a přátelskost předkládá jako naší výsadu a jako naši povinnost. Jak ale plnění této povinnosti a život ve světle této výsady vypadá? Nestačí být obecně „dobrými lidmi“ a „příjemnými společníky“; pohostinnost je spíše životním stylem a uvědomělou, radostnou službou druhým…

Uvědomujeme si, že Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži ne o Dni smíření, ale o Velikonocích? Jistě, je pravda, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale důraz Jeho kříže a díla je někde jinde; je neoddělitelně spojen s Exodem, s vysvobozením, se zničením Božích nepřátel, s pokořením falešných bohů. Novozákonní – či spíše biblická – víra je vírou Exodu. Až si více přivlastníme Exodus, který nás vede k Velikonocům, až si přivlastníme soudy nad Egyptem a pobití prvorozených, až si přivlastníme ono zoufalé očekávání u Rudého moře a blížící se egyptskou armádu a rozestupující se vody a slavnou Boží záchranu, pomůže nám to lépe si přivlastnit i Velikonoce…

Květná neděle, oslava a připomínka Pánova slavného vjezdu do Jeruzaléma, je „úvodem“ k Velikonocům, je úvodem k Pánovu vítězství na kříži. Co jsou tedy některé motivy a pravdy, které Duch Svatý a a evangelijní autoři chtěli, abychom měli ve svých myslích, až budeme číst záznamy o Pánově ukřižování a vzkříšení?…

Nejdůležitějším a nejvzácnějším zdrojem, který jako křesťané máme, je čas. Čas je zdrojem, který, jakmile ho jednou utratíme, už nikdy nedostaneme zpět. A i právě proto nás Písmo nás opakovaně vyzývá, ať jsme moudrými správci času, ať celému světu jdeme příkladem v tím, jak s ním hospodaříme, a ať žijeme ve světle toho, že ze svého správcovství budeme skládat účty: „S čím se mi snáz bude umírat? Z čeho budu raději skládat účet? Obhájil bych si tohle před pastorem a dětmi jako pozitivní dobro? …a co pak před Bohem?“…

Desátky. A možná finance obecně. Téma, kterým se mnozí vlci snaží zmanipulovat důvěřivé, a tak na něj celá řada jiných učitelů pro jistotu nesáhne ani třímetrovou tyčí. To jsou ale dvě strany té samé mince – mince odvracení od Božího objektivně daného zjevení. Písmo nám jasně předkládá Boží standardy, požadavky a kategorie dávání – desátek na službu, radovací desátek, desátek na potřebné, milosrdenství – které, tak jako zbytek Božího zákona, osvobozují křesťany, aby mohli žít s čistým svědomím před Bohem i bližním a o to radostněji se pak případně oddávat milosrdenství a sebeobětujícímu dávání…

Svátek Zvěstování Páně je připomínkou Pánova početí z Ducha; připomínkou toho, když archanděl Gabriel přišel k Panně Marii a oznámil jí, že právě skrze ni přijde Pánovo vykoupení. A když pozorně čteme Lukášův záznam o této události, všímáme si, že Ten, který byl počat, měl být davidovským králem, měl být novým Noem, měl být příchodem Boha k Jeho lidu, měl být Vysvoboditelem z hříchu jinými slovy, vidíme, že svátek Zvěstování, či bychom ho mohli nazvat prostě svátkem Inkarnace, by měl být oslavován přinejmenším tak jako Vánoce…

Každý jeden z nás čelí hříchu, který v nás přebývá, a zároveň máme nepřítele, ďábla, který studuje člověka a jeho hříšnost už po tisíce let, a tak se všichni setkáváme s pokušeními, která jsou nám jakoby šita na míru. Proto se zaměříme na některá z těchto pokušení, která s sebou nesou naše důrazy na mezigenerační věrnost a doktrinální správnost: Jmenovitě se zaměříme na pokušení majetku, pokušení znalostí a pokušení reputace…

Půst je – či by měl být – obdobím zesíleného duchovního boje, obdobím o to vytrvalejších a úpěnlivějších modliteb, a proto zaměříme na jedno z nejklasičtějších témat týkajících se duchovního boje, neboli na to, co Písmo nazývá Boží zbrojí. Pro mnohé to možná bude překvapením, ale uvidíme, že texty na toto téma nám předkládají především jednotu Krista a Jeho Církve jako základ toho, jak Boží Pomazaný jedná ve světě a bojuje se zlem. Církev obléhá brány podsvětí, ne naopak…

Tváří v armádním mašineriím ostřelujícím civilisty si můžeme – právem – připadat velmi zranitelní, pomíjiví a maličcí. A to je rozhodně něco, co je náležité a prospěšné. Bůh nám v Písmu totiž říká, že uvědomovat si svou malost je to, co nám pomáhá k moudrosti, k tomu, abychom žili vírou a abychom se upínali k Božím věcem tak, jak bychom měli…