Archiv kázání z Reformované kongregace Nejsvětější Trojice.

Jako křesťané, či jako lidé obecně, žijeme proto, abychom se obětovali. Ústřední realitou veškeré existence je Bůh sám – a Bůh sám je Bohem, který je neustálou obětí, což se, samozřejmě, jedinečně a nejvíce projevilo v Pánu Ježíši Kristu. I proto je život církve, Jeho těla, v Písmu neustále popisován jazykem oběti. Oběť je tou nejpřirozenější věcí na světě…

Příběh o cizoložnici v chrámu je oblíbeným textem mnoha křesťanů. Mnozí však jeho slova vykládají v tom smyslu, že Pán Ježíš Kristus zde odkládá či dokonce porušuje zákon daný skrze Mojžíše. Pojďme se tedy podívat, proč tento text nic takového ani v nejmenším neříká, proč by bylo problémem, kdyby něco takového říkal, a že, jestli se Božího zákona nějak týká, ve skutečnosti jeho závaznost potvrzuje…

„Jak mám získat věčný život?“ Pán Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Zachovávej přikázání.“ To je realita, se kterou se každý křesťan musí poprat – a musí si položit otázku, jestli by odpověděl stejně jako Ten, kterého říká, že následuje. Písmo na mnoha místech hovoří o spáse jako o odplatě, odměně, mzdě. A jestli chceme být věrnými křesťany, musíme to dělat i my…

Heidelberský katechismus, jeden z ústředních reformačních věroučných dokumentů, říká, že abychom mohli požehnaně a blaženě žít i zemřít, potřebujeme si být vědomi tří věcí: 1) Toho, jak velký je náš hřích; 2) Jak jsme ze svého hříchu vykoupeni; 3) Jak máme Bohu být za své vykoupení vděční. Proto si pojďme promluvit o tom, jak hluboká je podle Písma hříšnost člověka, a jak je díky tomu Boží milost o to velkolepější a sladší…

Pokání. Slovo, které je součástí křesťanského „hantecu“, ale kterému mnozí z nás vlastně ani moc nerozumějí. A přece, pokání je podle Písma neoddělitelnou součástí křesťanského života, někdy je dokonce používáno jako shrnující označení pro celé křesťanství či jako definice apoštolské zvěsti. Proto potřebujeme pochopit, co podle Písma pokáním je – a co jím naopak není…

Písmo nám předkládá naši záchranu jako obnovu Božího obrazu v nás; žít ve společenství církve znamená žít jako občané znovu-stvořeného lidstva, které je obnovené a obnovované proto, aby ve všech oblastech života vyučovalo celé národy, že „Takhle to Bůh chce,“ a „Takhle to Bůh mínil.“ Jsme tu proto, abychom žili životy, které jsou ctihodné a důstojné, protože právě to je Božím vyvoleným nástrojem k proměně celého světa…

Den odpočinku. Část Desatera, se kterou si mnozí neví úplně rady. Písmo nám však jasně předkládá, že den odpočinku je pevně ustanoveným, dobrým darem; je dnem, kdy máme uctívat Bohu, spočinout, pomáhat potřebným a oslavovat vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. což, samozřejmě, znamená, že dnem odpočinku není sobota, ale neděle. A v důležitém smyslu jím naše kalendářní sobota ani nikdy nebyla…

Selhání. „Oblíbené“ každodenní téma našich životů. Jako křesťané jsme voláni ke svatosti, ke spravedlivému, bezúhonnému životu dobrých skutků A přece, Písmo jasně říká, že i jako křesťané budeme selhávat. Co dál nás tedy Písmo učí o našich selháních? Jak k nim máme přistupovat, jak se s nimi máme vyrovnat, jak je máme proměnit v oběti, které budou oslavovat Boha?…

„Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo“ Pánova slova z Matouše 19, kteří mnozí vykládají tak, že Pán Ježíš Kristus kritizuje Boží standardy zjevené skrze Mojžíše. Faktem je, že kdyby to Pán Ježíš Kristus dělal, ukázal by se tím jako falešný prorok, který protiřečí Písmům a sám sobě, a kterému na oplátku protiřečí Jeho apoštolové Nuže, byl Ježíš Nazaretský falešným prorokem, nebo se tu děje něco jiného?…

Najdou se mnozí, kteří budou chtít kontrastovat starozákonní dobu, kdy Bůh byl přísným, strohým vládcem svého lidu, zatímco dnes, v novozákonní době, je milostivým otcem. A přece, dost možná nejústřednějším tématem knihy Deuteronomium, kterou mnozí považují prostě za ubíjející seznam příkazů a zákazů a trestů, je Boží otcovství, Boží péče a něha a láska vůči Jeho lidu. Bůh v Deuteronomiu naléhá na svého milovaného syna, ať je poslušný, aby se mu dobře vedlo. A jestli to nevidíme, potřebujeme se odnaučit být slepí…