„Neuděláme si večeři Páně?“ je otázkou, která s upřímností zazněla na celé řadě mládežnických akcí, rodinných setkání a setkání věřících přátel. Bude zároveň i řada křesťanům, kterým by něco takového nepřišlo na mysl. Ale i mnohým z těch, které by nenapadlo „udělat si večeři Páně“ s rodinou, se nezdá nic zvláštního na tom, když ve sboru slouží večeři Páně bratr, „který se připravuje na staršovství“. Z hlediska Písma i církevní historie je však i něco takového naprosto nemyslitelné a nepřijatelné. Jaký je tedy biblický základ pro to, že svátostmi (a Slovem) mohou sloužit jen muži, kteří k tomu byli ordinováni?

Dnes žijeme ve zvláštní době, kdy mnozí křesťané považují vysluhování večeře Páně dětem za něco naprosto nemyslitelného. Faktem však je, že z hlediska církevní a biblické historie jsou výjimkou ti, kdo by chtěli dětem Eucharistii upírat. Smluvním dětem vždycky patřila smluvní jídla smlouvy. Proto si pojďme předložit stručnou obhajobu smluvního stání dětí a jejich práva na večeři Páně, a zároveň i zodpovědět hlavní námitky proti jejich přijímání těla a krve Páně.

Svět, který Bůh stvořil a který promlouvá, není světem „realistického románu“ – je světem draků, obrů, čarodějů, válčících andělů a vína proměněného v krev. I proto jsou mnohé debaty například ohledně evoluce, kreacionismu nebo třeba Noemovy archy scestné. Jestli máme pravdivě hovořit o tom, co se v tomto světě stalo a děje a stane, nejprve si musíme uvědomit, v jakém světě žijeme.

Boží trojjedinost je nejen ústředním novozákonním učením; je něčím, bez čeho není možné pochopit starozákonní Písma. Je třeba si uvědomit, že apoštolové vyučovali Boží trojjedinost – a jejich zdrojem a důkazem toho učení byl Starý zákon. Když jsme pozorní, zjišťujeme, že s Nejsvětější Trojicí se setkáváme už od první kapitoly Písma…