Novozákonní Písma zmiňují Abrahama mnohem častěji než věčný život. Podle inspirovaných autorů je Abraham dokonce ústředním důvodem, proč se Bůh stal člověkem. Proto je důležité, abychom si Abrahama připomínali, abychom chápali Boží jednání vůči němu a to, co Boží smlouva s Abrahamem znamená pro náš každodenní život dnes.

Jako křesťané, či jako lidé obecně, žijeme proto, abychom se obětovali. Ústřední realitou veškeré existence je Bůh sám – a Bůh sám je Bohem, který je neustálou obětí, což se, samozřejmě, jedinečně a nejvíce projevilo v Pánu Ježíši Kristu. I proto je život církve, Jeho těla, v Písmu neustále popisován jazykem oběti. Oběť je tou nejpřirozenější věcí na světě…

„Jak mám získat věčný život?“ Pán Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Zachovávej přikázání.“ To je realita, se kterou se každý křesťan musí poprat – a musí si položit otázku, jestli by odpověděl stejně jako Ten, kterého říká, že následuje. Písmo na mnoha místech hovoří o spáse jako o odplatě, odměně, mzdě. A jestli chceme být věrnými křesťany, musíme to dělat i my…

Heidelberský katechismus, jeden z ústředních reformačních věroučných dokumentů, říká, že abychom mohli požehnaně a blaženě žít i zemřít, potřebujeme si být vědomi tří věcí: 1) Toho, jak velký je náš hřích; 2) Jak jsme ze svého hříchu vykoupeni; 3) Jak máme Bohu být za své vykoupení vděční. Proto si pojďme promluvit o tom, jak hluboká je podle Písma hříšnost člověka, a jak je díky tomu Boží milost o to velkolepější a sladší…

Pokání. Slovo, které je součástí křesťanského „hantecu“, ale kterému mnozí z nás vlastně ani moc nerozumějí. A přece, pokání je podle Písma neoddělitelnou součástí křesťanského života, někdy je dokonce používáno jako shrnující označení pro celé křesťanství či jako definice apoštolské zvěsti. Proto potřebujeme pochopit, co podle Písma pokáním je – a co jím naopak není…

Den odpočinku. Část Desatera, se kterou si mnozí neví úplně rady. Písmo nám však jasně předkládá, že den odpočinku je pevně ustanoveným, dobrým darem; je dnem, kdy máme uctívat Bohu, spočinout, pomáhat potřebným a oslavovat vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. …což, samozřejmě, znamená, že dnem odpočinku není sobota, ale neděle. A v důležitém smyslu jím naše kalendářní sobota ani nikdy nebyla…

Jedna věc je věřit, že existuje pouze jeden Bůh, druhá věc je něco takového biblicky obhájit. A je ještě třetí věc něco takového obhájit tváří v tvář argumentům polyteistů a henoteistů a liberálů, kteří zas a znovu poukazují na pasáže, které jasně říkají, že „Bůh povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud…“ (Ž 82). Nuže, kolik je tedy Bohů v Písmu? A je možné biblicky obhájit, že Bůh je jen jeden?

Písmo hovoří o církvi jako o domácnosti a o jejích vedoucích jako o otcích, a proto jim svěřuje autoritu jako otcům. Nebo, mohli bychom jí o krok dále, svěřuje jim autoritu jako dohlížitelům a dozíratelům, vůči nimž mají být členové „poddajní a poslušní“. Mnohým ale taková slova dnes zní jako něco naprosto děsivého, nepřijatelného a tyranského. I proto bude nápomocné podívat se, co Písmo učí o autoritě vedoucích v různých sférách našich životů – a na to, co v praxi znamená ve společenství nového lidstva, církve.

Řekněme si to otevřeně na úvod: „Konec světa“ a „poslední dny“ jsou realitou hluboké, dávné minulosti. Když Písmům dovolíme, aby nám vymezila, co přesně myslí „posledními dny“, zjistíme, že se jedná o závěrečné období Staré smlouvy a světa, který je s touto smlouvou spojen. I proto apoštolové nepřestávají varovat o dokonání věků, posledních dnech, poslední hodině a podobně. V Kristu přišel však přišel nový věk a nový svět – a na jeho naplnění samozřejmě stále čekáme.

„Křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21). „Vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli“ (Ga 3:27). „Každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem“ (Sk 2:38-29). …a to jsou jen některé pravdy, které nám Písmo o křtu říká. Zastavme se, vypněme si svého vnitřního apologetu, co všechno „křest přece rozhodně nedělá,“ a poslechněme si, co podle Písma křest dělá a komu a na jakém základě má být vysluhován.