Apoštol Pavel koloským křesťanům zdůrazňuje důležitost poznání a moudrosti. A jedním z ústředních důvodů pro něj je, že právě skrze ně jsme obnovováni ke Kristovu obrazu, dorůstáme skrze ně do nového, obnoveného lidství. Právě skrze ně probíhá naše uzdravování z hříchu, jehož počátkem je, že Bůh nás ve svém Synu očišťuje a křísí. Pán Ježíš Kristus totiž přišel jako lékař nemocných…

Kázáno v Karlových Varech 10. 11. 2024.

1. svědek: Epištola: Koloským 1:3-12

– v. 3 – „za vás modlíme“, srov. v. 1-2, za „věrné“ bratry; v. 3-8 – úvodní modlitba a díkůvzdání za: 1) víru, 2) lásku (v. 4, 8), 3) naději (v. 5); tři ústřední teologické ctnosti (srov. 1. Kor 13:13), z nichž největší (a i zde nejzdůrazňovanější) je láska (v. 4, 8)

– „vždy, když se za vás modlíme, děkujeme“ = „děkujeme za vás, vždycky se za vás modlíce“ – Pavel a Timoteus se vždycky/neustále modlí za Koloskou církev, o níž „slyšeli“ (v. 4, 7-8); život modlitby, který nejen žádá (nakolik děláme alespoň to?), ale zaměřuje se na díkůvzdání, a to dokonce i za církve, které nikdy neviděl; právě tak klíčová „oběť díkůvzdání“ či „chvály“, srov. Žd 13:15

– v. 4-5 – „víra a láska ke svatým kvůli naději“ – víra a láska jsou důsledkem vyvěrajícím z naděje; z jaké?; „naděje uložená v nebesích, o níž jste slyšeli v evangeliu, které je v celém světě“ – „evangelium“ i „naděje“ i „slyšeli“ v Ko jen v 1:5-6, 23-27, kde najdeme i „nebesa“ a celosvětový rozsah evangelia

– srov. Ko 1:23-27 – naše „naděje v nebesích“ je Kristus, který už teď zároveň přebývá v nás; a právě z Něj v nás víra a láska, které jsou životem nebeského Krista v nás; => „naděje, o níž jste slyšeli v evangeliu“ je Kristův proměňující život v nás (v. 5, 25-27) => „evangelium v Koloským“ je zprávou o božském, všeproměňujícím životě, který do nás může a má přijít

– zároveň: „uložena“ ještě v 2. Tim 4:6-8, takže naší nadějí je proměňující Kristus teď, zároveň definitivní oblečení spravedlnosti/proměna/christifikace v „onen den“

– Pavel napříč listem interaguje s mystickými kulty, které prahnou po „tajemstvích, poznání, moudrosti“, které přichází skrze „anděly“ a „askezi“, a přináší „zboštění“ a dosažení „plnosti“ atd.; ukazuje jejich naplnění v Kristu: Ko 1:23-27; 2:2-4, 8-9, 15-18, 23; Kristus jako pravý mýtus, jako pravý středobod náboženství, kdy vše ostatní jsou předobrazy či laciné napodobeniny (v. 16-17)

– v. 6-7 – zde „nese ovoce“ evangelium, ve v. 1:10 Církev; zde „roste“ evangelium, ve v. 2:19 Církev jako Kristovo tělo; Církev jakožto tělo Kristovo je ztělesněním evangelia, a tak nese ovoce; „na celém světě“ – „kosmos“, srov. Ko 1:15-20 – může znamenat „civilizovaný svět“, „[hříšný] svět“, ale zde zjevný kosmický přesah

– „milovaný spoluotrok“ – srov. Ko 1:23, 25 a 4:7-9, 12-14; šíření/růst apoštolské služby na apoštolské zástupce/následovníky; totožná označení, láska a uznání, jelikož Církev roste z Krista (Ko 2:19; Ef 4:11-13, 16)

– „Epafras“ = „Patřící Afroditě“, a tak ztělesnění růstu církve z uzdravených, napravených pohanů; Ko 4:12-13 – „namáhavá práce pro církev“ na modlitbách

– v Ko 4 poslání Onezima, pozdravuje Aristarchos, Marek, Lukáš, Démas a Epafras; ve Fm poslán Onezimos, pozdravuje Aristarchos, Marek, Lukáš, Démas a „Epafras, můj spoluvězeň“ (Fm 1:23); Epafras skončil ve vězení, vypravuje Pavlovi a pilně se z vězení namáhá pro církve; potřebujeme koncept „mnoho namáhavého zápasu na modlitbách“ za duchovní růst (Ko 4:12)

– v. 8 – „láska v Duchu“, srov Ř 5:5; láska ke svatým jako Boží/Kristova vlastní láska v nás skrze Ducha; Bůh milující nás skrze druhé; „To, jak vás miluji je Bůh; to, jak hřeším, jsem já.“

– v. 9-12 – „proto“ – modlitba za Koloské, jelikož v nich mocně koná Duch; „to už se daří, modlitba už není třeba“ neexistuje

– v. 9 – „vždycky“ (v. 3) + „nepřestáváme“ + „modlit“ + „vyprošovat“ = Pavel hovoří o modlitbě, hromadí důrazy, OPRAVDU HODNĚ modlitby; modlitba jako „zápas“ či „práce“ – zatčení (či např. upoutání na lůžko) není ustáním boje, ale změnou taktiky, není ustáním práce, ale změnou nástroje

– „naplněni poznáním“ – tak jako nedávno ve Fp, řada „symfonických motivů“ listu – srov. Ko 1:9, 19, 24, 25, atd.; „naplněni + poznáním + moudrosti + pochopení“ – OPRAVDU HODNĚ poznání; ve Fp poznání v náležité lásce a spáse, zde v proměně ke Kristově podobě

– „poznání“ v Ko:

– 1:9-10 – „poznání Boží vůle“, a tak „život hodný Pána a ve všem se Mu líbili a nesli ovoce a růst v poznání Boha“ (v. 10); „poznávání toho, že poznávat Boha“ – pozná(vá)ní Boha jako klíčové a zásadním způsobem zdůrazňované (rozhodně ne anti-intelektualismus);

– Ko 2:2-3 – „poznávání Krista, aby poznání“;

– Ko 3:9-10 – proměna ke Kristovu obrazu skrze pozná(vání);

=> čím více proměny, tím více schopnosti poznat, a tím více proměny; christifikace, a o to více christifikace

– v. 9 – „Jeho vůle“ – srov. v. 1; Boží spásná vůle se děje skrze apoštolskou církev

– „ve veškeré moudrosti“ – „moudrost v Ko:

– 1:8, 28 (vyučování v moudrosti jako růst v christifikaci k dokonalosti)

– Ko 2:2-3 (poznání, aby o to více poznání, a o to více proměny; zde opět i „pochopení“ jako v 1:9)

– Ko 2: 20-23 (existuje falešná askeze a falešná moudrost, především spojená s židovským, ale nejen, mysticismem a „nečistým“);

– Ko 3:16 (moudrost spojená s Božím Slovem a náležitými písněmi v liturgickém životě Církve);

– Ko 4:5 (moudrost nejen „duchovní“, ale praktická a spojená se sebeovládáním)

– Slovo a život Církve a kontemplace (a náležitě interpretovaný svět) nám dávají poznat Krista, a tak jsme proměňováni k Jeho podobě; ústřední téma Pavlovy modlitby

– v. 10 – „vedli život“ = „kráčeli“, cílené žití způsobem, který ctí Pána; „hodný“ = „náležitý, odpovídající“; u nevýslovného Boha nevýslovné; máme přemítat o Pánu, ctít Ho, odrážet Ho, napodobovat Ho; žít vědomě před Jeho tváří

– „ve všem se mu líbili“ = „ve všem Ho těšili“ – útěcha a povzbuzení, že tohoto velkolepého Boha MŮŽEME „ve všem“ těšit; Nevýslovný není Nepotěšitelný; „v každém dobrém skutku“ – „které dobré skutky mám dělat? Všechny!“; něco, co se nestane samo, ale na co je třeba poznání a moudrost (v. 9)

– v. 11 – „posilováni každou mocí podle síly Jeho slávy“ – měli bychom si vybavit Ef 1:18-20; 3:14-19; 6:10; Ko 1:27-29; nevýslovná moc („každou + mocí + síly + Boží sláva“) Božího života, Kristovy boholidské vzkříšené slávy, které uschopňují Církev a žijí v ní; k čemu?

– zázraky a mocné činy? – aby byla „trpělivá“ a „vytrvalá“ s „radostí“; podle lidí dost možná slabost, pasivita, zakřiknutost, naivita; podle Pavla Boží moc, neboť „Boží království je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Ř 14:17)

– v. 12 – „vzdávajíce díky“ – už i ve v. 3; ústřední povolání církve, k němuž je uschopněna Boží mocí, je vděčnost a díkůvzdání; samozřejmě hlavně eucharistické, ale nejen, srov. Ko 3:17; uschopnění k všeobjímající vděčnosti a díkůvzdání (pomáhá proti reptání, zasévání svárů a břichoslužbě z Fp 3)

– „který nás učinil způsobilými“ – Bůh nás sám proměňujeme, abychom měli podíl na slávě, na Božím nestvořeném světle, srov. 1. Tim 6:15-16; „Bůh nás proměnil a proměňuje k podílu na Táborském světle, jak bychom mohli neděkovat?“; a tak s trpělivostí a radostí – stále více proměňováni – čekáme na své dědictví slávy, neboť Ko 1:13

2. svědek: Evangelium: Matouš 9:18-26

– v. 18 – „když to říkal“ – srov. Mt 9:1-2 – opakování: Pán zjeven jako Bůh; jako větší Prorok, Král a Kněz v Církvi; poté povolání Matouše (Mt 9:9) a u Pánova stolu (kajícní) celníci a hříšníci, jelikož Pán přichází jako Uzdravitel skrze pokání (Mt 9:12-13)

– poté Mt 9:14-17 – Pán v kontextu uzdravení a pokání dodává nový obsah půstu; s Pánem přichází nové formy (kůže) a nový obsah (víno) zbožnosti – přišel Mesiáš, přišlo Nové stvoření, které „zachovává“, a tak ne „zapomeňte“, ale přece nové

– potvrzeno i tím, že v Mt zde postupně máme 12 zázraků a celkem 14 uzdravených jednotlivců (včetně démonizovaných, dcery Kenaánky atd.); Ježíš tedy formuje nový Izrael, který je 2 x 7, neboli celé nové stvoření

– paralela Mt 9:18-26 k Mt 8:1-13, a tak se můžete vrátit k 3. neděli po Epifanii a znovu si projít; nicméně:

1) žena je, tak jako malomocný, uzdravena z ceremoniální nečistoty;

2) muž v pozici autority se přimlouvá za někoho jiného v jeho domě;

3) malomocenství, krev i smrt znečišťují – Ježíš se opakovaně dotýká nečistých, ale místo znečištění sebe sama uzdravuje; Pánovo tělo jako „svátost uzdravení“

4) ceremoniální nečistota, tak jako před Pánovým vzkříšením smrt, je vyhnanstvím od Pánovy tváře, je nemožností podílet se na uctívání Boha a na oslavách Božího lidu

– uzdravení smrti, nečistoty, nepřijatelnosti před Bohem, přivedení „nechutných a odmítaných“ k Bohu, který je ten jediný, kdo je může očistit

– „12 let trpící krvetokem“ – 12, ztělesnění Izraele, který nečistý a nepřijatelný a je „dcera“, mohli bychom říct „dcera Jeruzalémská“; zároveň „žena“, která touží po dotyku okraje roucha; manželský obraz zahalení rouchem v Písmu, srov. Rt 3:7-9 („křídlo, vnějšek, okraj“); Ez 16:8; „Boží dcera toužící po záchraně; žena toužící po Manželovi“ – Pán Ježíš jako oboje

– v. 18 – „jeden z představených“ – Mk 5:22 i L 8:41 jmenují Jaira, ale Mt chce, abychom si spojili s bezejmenným setníkem v Mt 8; Pán přichází pro pohany i pro kajícné Židy ze synagog

– „klaněl se“ – malomocný v Mt 8:2, a tak Jairos, ač Žid, nečistý a potřebuje očistit (a další ztělesnění Izraele); stejně se klaní ještě Kenaánka v Mt 15:25, která se přimlouvá za svou dceru, a dlužník v Mt 18:26; Jairos sám nezasluhuje sbírat drobky a má velký dluh vůči Bohu, ale přijat a je mu odpuštěno

– „bude žít“ – ještě v Mt 4:4, kdy člověk „bude žít každým slovem, které vychází z Božích úst“ – a Pán Ježíš je tímto životadárným Slovem

– v. 19 – Pán Ježíš „povstal“, aby vzkřísil

– v. 20 – „dvanáct let trpící krvetokem“ – znovu: Izrael trpící nečistotou, znovu zdůrazňující symbolický rozměr pasáže; „zezadu“ ještě v Mt 15:23, kde „zezadu“ přichází Syrofeničanka/Kenaánka kvůli dceři; přichází k Tomu, který se před pár verši ukázal jako Bůh, zezadu; srov. Ex 33:17-23; Pán Ježíš jako Hospodinova sláva a „veškerá Jeho dobrota (v. 19); toho, na co Mojžíš stěží mohl pohlédnout, se dnes dotýkáme

– „třásní“ – Num 15:38-41, „třásně, aby poslušnost“ a „třásně, aby svatost“, jelikož „exodus“; Pán Ježíš Kristus uzdravuje, jelikož dokonale poslušný a dokonale svatý Hospodin, který vede exodus

– v. 21-22 – „zachráněna, zachránila, zachráněna“ – ne „uzdravena“, ale „zachráněna“ – opět symbolický rozměr, zároveň spása je uzdravení, ne jen „zproštění viny“ (srov. v. 12)

– „jestliže se dotknu“ – srov. v. 18 – Jairos i žena „zapomínají“ na vnější formu nečistoty a jdou „proti vší logice“ k prameni života a čistoty, věří v Ježíšovu neposkvrnitelnou a životadárnou čistotu

– „buď dobré mysli“ – ještě v Mt 9:2; Pán jako Otec Izraele, tedy Bůh (tak i v rodokmenu v Mt 1)

– „od té hodiny“ – i u Kenánky v Mt 15:28 a chlapce pod horou proměnění; další a další souvislosti: Kenaánka, Jairos a žena zde jako jediný lid; zároveň „ona hodina“ napříč Písmem (a hlavně J) jako Pánův kříž a zároveň jeho zpřítomnění v eucharistické hostině; tehdy se uzdravuje

– v. 23-24 – v přítomnosti Toho, který je Život, už smrt nemá místo, a tak pouze „spí“

– „dívka“ v Mt i Mk zde a dcera Herodiady (Mt 14:11; Mk 5:41-42; 6:22, 28); dívce zde 12 let (Mk 5:42 a L 8:42), což dělá z Heroda a spol de facto pedofilní orgie; buď Ježíšovy děti, nebo děti zvráceného světa; buď Ježíšova svatost, nebo jeruzalémská zvrácenost; i proto Jeruzalém zničen:

– „pištci“ ještě ve Zj 18:22, kde soud nad Jeruzalémem, a „hlučící“ – příbuzné slovo, když se bouří Jeruzalém (Mt 26:5 a 27:24); tito se posmívají a jsou těmi, které Ježíš posílá pryč

– v. 25 – „zástup vyhnán“ – posměvači „vyhnáni“, kdy v Mt nejpoužívanější pro vymítání démonů, stejně i bezprostřední kontext (Mt 8:12, 16, 31; 9:33, 34); v synagogách Boží dcera, ale i mnoho démonizovaných posměvačů, které Bůh vyhání

– „se probudilo“ = „vstalo“; vstává uzdravená Petrova tchyně (Mt 8:15, uzdravena od horkosti/ „chtíče“); dívka zde; Jan Křtitel z mrtvých (Mt 14:2); Ježíš z mrtvých (Mt 27:64; 28:6; 28:7) =>

– Boží dcera vstává s Kristem jako uzdravená, a tak se „zpráva šíří do celé země“