Bůh Abrahamovi zaslíbil, že skrze něj a jeho Potomka bude požehnáno všem rodinám světa. Apoštol Pavel nám říká, že toto požehnání přichází skrze smlouvu a skrze víru, která působí skrze lásku. Jak ale vlastně taková víra a láska vypadá? A co s tím má co dělat Samařan?

Kázáno v Karlových Varech 14. 9. 2025.

1. svědek: Epištola: Galatským 3:16-22

– v. 16 – „zaslíbení“ – srov. Ga 3:6-15; zaslíbení požehnání a spásy národů, srov. Ga 3:8 – Písmo „dopředu hlásalo evangelium Abrahamovi: v tobě budou požehnány…“

– logika: evangelium (o spáse světa skrze Krista) hlásáno neobřezanému „pohanu“ Abrahamovi, a proto není potřeba obřízka (a další skutky zákona přidané skrze Mojžíše atd.), aby člověk zdědil abrahamovské požehnání

– srov. Ga 3:22-29 – zákon přidán jako vychovatel, který nás vedl ke Kristu, a teď jsme skrze křest a víru Abrahamovými dětmi (jako vrchol argumentu a požehnání)

– v. 15-16 – smlouva s Abrahamam a jeho Potomkem; „závěť“ – smlouva spojená se smrtí

– v. 17-18 – pozdější zjevení mojžíšovského zákona nic neubírá; a nejsou k němu potřeba skutky zákona, jelikož tím by se změnilo jádro z Krista na skutky zákona

– v. 16 – „sémě“ – singulár i plurál, ale Pavel volí konkrétní typologii/alegorii singuláru; ne podle těla, ne všem „potomkům“, ale podle zaslíbení, „Potomku“; srov. Ř 9:7-8

– „tvému potomku“ – odkaz do Gen 22:(15-)18; požehnání skrze zabitého a vzkříšeného potomka; požehnání skrze Izáka a definitivně skrze většího Izáka:

– Gen 22 po Gen 21, kde Izmael vyhnán (vyhnán z „přenosného Edenu“ uctívacích oáz); starší syn, Izmael, Adam, vyhnán, mladší syn, Izák, Poslední Adam vyvolen k požehnání národů; Ga 4:28-31

– v. 17 – „430 let“ – Izrael v Egyptě před Exodem (Ex 12:40-41) (mohlo zahrnovat čas patriarchů); poslední explicitní předchozí stvrzení abrahamovské smlouvy v Gen 28:14; mojžíšovská smlouva ustanovena v Ex 19-24

– v. 18-19 – jestli zákon neměl dát dědictví, k čemu byl?; „kvůli přestoupením“ – „kvůli něčemu, aby něco“ (přestoupení jako cíl), nebo „z důvodu něčeho“ (přestoupení jako příčina); možná oboje:

– „aby přestoupení“ – jedním z cílů zákona usvědčit z hříchu, aby nás hnal k Božímu odpuštění v Mesiáši: Ř 3:19-20; 7:7; 5:20-21

– „z důvodu přestoupení“ – Izrael potřeboval ceremoniální výchovu na základě svého hříchu se zlatým teletem, po němž ihned následuje zavedení levitského kněžství; srov. Ex 32:19-29

– „ustanoven skrze anděly“ – odkaz na židovskou tradici na základě Dt 33:2 (LXX) „na pravé ruce s Ním byli andělé“, ale srov. „planoucí oheň“ (ESV) či „planoucí zákon“ (KJV), „blýskající blesky“ (NASB), kdy Mojžíš dostal zákon z ruky andělů (srov. Sk 7:53; Žd 2:2)

– „rukou prostředníka“ – Prostředník vždy Pán (Ga 3:19, 20; 1. Tim 2:5; Žd 8:6; 9:15; 12:24)

– „rukou“ – dosl. „skrze anděly v ruce Prostředníka“; srov. Zj 1:12-20; tento prostředník dal Mojžíšovi smlouvu

– v. 21 – zákon v souladu se zaslíbeními (vždyť Bůh je jeden a má jednu vůli)

– přesto jiná role: zákon bez Krista neobživuje (míjí se pointou); je zabíjející literou (viz minule), ale skrze Krista se stává životadárným (viz minule, Ž 19; 119)

– a zjevení Krista přišlo mnohem dříve, mimo jiné v abrahamovské smlouvě (a v Edenu v Gen 3:15), a tak mělo nabízet věrný život pod Mojžíšem, který by v zákoně viděl Krista

– v. 22 – „uzavřelo“; srov. Ř 11:32; Bůh/Písmo všechny (právem) prohlašuje za hříšné a nutí je uznat hřích, aby se nade všemi smiloval; v Ř 3:19-20 „zavřena každá ústa“, aby v Ř 11:32 na všechny přišlo slitování

– konkretizováno v Ga 3:22 – slitování na „všechny“ přichází na ty, kdo mají „víru“ (a tak celý svět zachráněn; Ga 3:8)

– jak? „z víry Ježíše Krista“ – prokazatelně Ježíšova věrnost (řečtina totožná, pistis) poslušného Abrahamovce, Izraelce, Mojžíšovce; srov. Ga 2:19-21

– dědictví abrahamovského požehnání – zaslíbení z pistis, věrnosti, Ježíše Krista těm, kdo pistují, těm, kdo mají „pistis působící skrze lásku“ (Ga 5:6); od víry k víře, od věrnosti k věrnosti; srov. Ř 1:16-17; „spravedlivý svou věrností bude živ“ (srov. Abk 2:4)

– Abrahamovými zachráněnými dětmi ti, kdo žijí v (chybující, avšak upřímné) věrnosti vůči Ježíši Mesiáši, protože „nežiju už já, žije ve mně Kristus“ (Ga 2:20)

2. svědek: Evangelium: Lukáš 10:23-37

– v. 25-28 – „jak mám žít, abych získal věčný život – zachovej přikázání“ (dvě největší, Lev 19:18; Dt 6:4-6

– srov. Mt 19:16-21; totožná odpověď; srov. Mk 10:17-21; 

– v. 29 – „chtěl se ospravedlnit“ – muž ví, že přikázání neplní

– v. 30-37; v. 30 – „lupičům“ – v L 19:46 Chrám jako jejich doupě, obžaloba padlého Jeruzaléma, od něhož Ježíš a Jeho lid zachraňují

– v. 31-32 – „náhodou“ – Boží prozřetelnost předurčuje i náhody

– v. 33 – „na cestě“ – už ne z Jeruzaléma, dost možná do něj, na cestě do místa Boží přítomnosti, na rozdíl od ničemů, kteří ji opouštějí do Jericha, místa celníků a hříšníků (L 19:1-2)

– v. 34 – olej a víno jako běžné léky

– v. 36 – byl „bližním“ – jediné zmínky o „bližním“ v L zde; proto definující pro lukášovskou lásku

– „upadl mezi lupiče“ – srov. L 6:39-40 (jen), znovu obžaloba vedoucích

– v. 37 – pobídka jít milovat samaritánskou láskou, protože ta je cestou k životu (srov. v. 25!!)

– Samařan pocítil „soucit“ (v. 33), který v L cítí jen Pán, když uzdravuje syna vdovy (L 7:13) a Bůh jako otec marnotratného syna (L 15:20)

– Samařan vysazuje na (asi) osla (v. 34), v L už jen Ježíš na oslátko (L 19:35)

– Samařan se „stará“ (v. 34), tak jako hostinský (v. 35), což už v Písmu dělá jen biskup v církvi (1 .Tim 3:5), a tak Pán a Jeho zástupci v církvi

– Samařan po návratu odplatí za péči (v. 35), v Písmu už jen Pán, který odplácí při svém návratu soudit a odměňovat věrné (L 19:15)

– Samařan prokazuje „milosrdenství“ (v. 37), které v L prokazuje jen Bůh (L 1:50, 54, 58, 72, 78)

– Samařan dává dva denáry (v. 35), práce na dva dny, třetího dne muž v pořádku

– dále: bezprostředně před: L 10:1-24 (nový oddíl)

– dále: bezprostředně po: L 10:38-11:1, součástí příběh Marty a Marie; struktura: zjevení Božího království a záchrana před démony a smrtí – zákoník: Jak mám být zachráněn – Pán Ježíš je ten, kdo zachraňuje – to důležité je naslouchat Pánu