Apoštolské poselství je voláním ke Králově svatební hostině. Taková hostina je radostnou, slavnostní, velebnou událostí – a zároveň událostí politickou. Odmítnout Královo volání znamená odmítnout Mu loajalitu, odmítnou radostně přijmout Jeho Syna a sloužit Mu.

Kázáno v Karlových Varech 2. 11. 2025.

1. svědek: Epištola: Efezským 5:15-21

– v. 15 – „tedy“ – navazujeme, srov. Ef 5:8-15 – v Kristu už nejsme tma, ale samo světlo (v. 8), tak jako On je světlo (J 1:5), jelikož On je život (J 1:4), a tak Církev je Kristovým životem-světlem, které skrze ni září do světa (Ef 5:14)

– srov. Mt 5:14-16, 8-16 – Církev je zářícím Městem na hoře (Mt 5:14-16), které má skrze svůj život blahoslavenství svítit celému světu; světlo vyhání tmu, ale zároveň ukazuje špínu a neřád

– Ef 5:15-17 – když řeč o tom, že máme být světlem světu, klíčové je náležité využití času; „hleďte“ „pečlivě“ („přesně, opatrně, přísně, striktně, přičinlivě“) na to, jak žijete; máme bedlivě, přísně „kontrolovat“, jak žijeme

– srov. Ko 4:5 – „moudrost před lidmi vně“ – pohani musí uznat ukázněné, disciplinované využití času

– v. 16 – „vykupujte“ – krásné náboženské slovo, kde „vykoupení“ = „zaplacení výkupného“ = „získat zpět, co bylo ztraceno, na základě platby“ (vykoupit někoho z otroctví); v Ef 1:7, 14; 4:30

– „dny jsou zlé“ – NE obecně „zlé“, ale konkrétněji „úmorné, plné bolesti a námahy“; slovo vycházející z „námaha, bolest“

– v. 17 – proto: nebuďte „pošetilí“ (ostřejší výraz); klíčem k moudrosti a nepošetilosti je „rozumět, co je Pánova vůle“: Ef 1:5-11; Pánova vůle = shromáždění všech věcí v Kristu skrze Církev, jednota a zbožštění; to nám definuje priority (ne to, co se líbí pohanům; nemáme „si užívat život“ podle pohanů; i tak mají vidět a závidět naši sebekázeň)

– v. 18 – Pavel nezakazuje alkohol, ale nestřídmost (srov. 1. Tim 5:23); „prostopášnost“ = „rozhazovačnost, rozmařilost“

– pohané (a myšlení pohanů v křesťanech) se spokojí se stvořením, a tak vždycky zklamáni a vždycky zkouší víc a víc (a proto prostopášnost); křesťané hledají naplnění: 1) v Duchu (v. 18), 2) v uctívání ve společenství církve (v. 19), 3) v Eucharistii a eucharistickém životě (v. 20)

– „naplňujte se Duchem“ – obsah, srov. Ef 5:18b-19 a Ko 3:16
– naplňování Duchem skrze přijímání a zvnitřnění Slova, vyučování, napomínání a vděčnost
– v. 19 – „mluvíce“ – naplňování se děje, zatímco v. 19-20 a zároveň vede k v. 19-20

– v. 19 – také „žalmech, oslavných zpěvech a duchovním zpívání (ve smyslu „chorálů“ či „zpěvné recitace“); srov. Ko 3:16, kde se skrze písně děje vyučování a napomínání

– „zpívajíce srdcem Pánu“ – i když nemůžeme zpívat nahlas, můžeme a máme zpívat v srdci; které podle Ef 1:18 má poznání slávy církve, podle Ef 3:17 v něm přebývá Kristus, podle Ef 4:18 má mít poznání a pokoru atd.

– v. 20 – tento život jako trojiční dílo: Duch (v. 18) uschopňuje skrze Krista děkovat Otci (eucharistické, liturgické ozvěny)

– v. 21 – příkazy Krále králů, který tříští neposlušné železnou berlou jako hliněné nádobí (Ž 2) jede se svými armádami z mečem ze svých úst, srov. Zj 19:5-21; podobně druhý text:

2. svědek: Evangelium: Matouš 22:1-14

– v. 1 – „znovu promluvil [dosl. odpověděl] v podobenstvích“ – navazujeme; promluva v Chrámu začínající v Mt 21:23, pokračuje pokoušením Pána v Mt 22, vyhlášením soudu nad Jeruzalémem v Mt 23, proroctvím soudu v Mt 24, závěrečnými varovnými podobenstvími v Mt 25, a pokračujeme k velikonocům: srov. Mt 26:1-2

– kontext: Matoušův menší celek v Mt 21:23 až Mt 22:15;

– Mt 21:23-27 – zpochybňování Pánovy autority, ale Pán ji jako Mesiáš (a Davidův Bůh) má;

– v. 28-32 – Pánův protiútok, obvinění předáků z nevíry a nekajícnosti;

– v. 33-45 – Pánova obžaloba, že předáci brání Božímu dílu, zabíjejí Boží proroky proroky a zabijí Božího Syna, a tak jim bude odňato Království a svěřeno jiným;

– v. 45-46 potvrzují tento výklad

– Mt 22:1 – pokračování „znovu“ na to samé téma, nuže:

– v. 2 – Bůh zve ke Kristově hostině, zve do manželského společenství s Bohem

– v. 3-4 – posílá proroky; druhá skupina s býky, takže (post-)mojžíšovská, první před nimi, takže Ábel, Noe, Abraham, Lot atd.

– v. 5 – proroci ignorováni

– v. 6-7 – proroci zabíjeni (Jeruzalém, srov. Mt 23:37), a tak město zničeno

– v. 8-10 – shromžádění národů

– v. 11-14 – závěrečný soud

– v. 1-2 – „znovu“, „odpověděl“ – pokračování v odpovědi/reakci na v. 45-46; „svatba“ – svatební hostina, totožné slovo jako ve Zj 19; Pán jako Syn, jemuž vystrojena svatba (v Mt 9:15 přímo nazván „ženich“)

– kontextem Mesiášova hostina společenství s Bohem, např. Iz 25:6-9; dvě úrovně:
1) nynější liturgická v Eucharistii;
2) budoucí eschatologická (která proniká do nynější liturgické) na věčnosti

– v. 3 – „zavolali pozvané“ – může být autoritativnější, „pozvaní“ jako „zavolaní“ či „předvolaní“; každopádně zve Král, a proto rozhodně důrazné

– „nechtěli přijít“ – svatbu slaví Král, takže událost nejen radostná, ale i politická; nejen neúcta, ale politická vzpoura, odmítnutí loajality Následovníkovi, který má usednout na trůn; dodává obsah a důvod Královu soudu a hněvu

– „[ne]chtěli“ zde a v Mt 27:15, kde Židé nechtějí Krista, ale Barabáše

– v. 4 – „přichystal“ = „připravil“;
– v Mt 3:3, kde „připravte cestu Hospodinu“, a teď připravena
– v Mt 20:23, kde v Království usednou ti, jimž je to připraveno od Otce
– zde v Mt 22:4, kde připravena hostina Království
– poté v Mt 25:34, kde Království připravené pro ovce;
– Mt 25:41, kde oheň připravený pro ďábla a anděly
– v Mt 26:17, 19 připraven Pánův Pesach

– „býci a krmný dobytek“ – býci SZ kněžské konotace; „poraženi“ = dosl. „obětováni“; „krmný dobytek“ = „pšeničňák“ = „ten z pšenice“

– v. 5-6 – „nedbali“ ještě v Žd 2:(1-)3

– „na své pole“ = „na své vlastní pole“; jen v Mt 13:44, 22:5 a 27:7-10: v Mt 13:44 koupení pole, aby člověk získal Ježíše a Království; zde; Mt 27:3-8, kde si Jidáš „kupuje“ své vlastní pole, na němž poté pohřben; buď pole s Ježíšem, nebo pole se smrtí

– „obchod“ – jen zde, příbuzné slovo v Mt 13:45, kde obchodník kupuje Perlu (Ježíše a Království), a ve Zj 18:3, 11, 15, 23, kde obchod nevěstky Babylona (Jeruzaléma), která zničena

– v. 6 – „ostatní“ zde a v Mt 27:49, kde výsměch Ježíši na kříži; „zmocnili“ zde a v Mt 26:57, kde „zmocnění“ Ježíše v zahradě; „zabili“ zde a v Mt 21:35, 39; Pán Ježíš, Syn, přichází jako největší Služebník, jako největší, definující Prorok a Poslušný Posel; Pán spojený se svým lidem v životě i v utrpení

– v. 7-9 – Pád Jeruzaléma jako Boží dílo (kenaánské ozvěny); evangelium šířící se do národů; vzorec apoštolské služby v 1. století „nejprve Židé, poté ostatní“: Sk 1:8; 13:46; Ř 1:16-17…

– v. 8 – „hodni“ – v Mt 3:8 v Janově kázání skutky pokání; v Mt 10:11-13 ti, kdo přijímají apoštoly a zaopatřují je; v Mt 10:37-38, kde ti, kdo berou svůj kříž a milují Ježíše více než svou vlastní rodinu; odsouzeni a zničeni ti, kdo tak nečiní

– v. 9-10 – „svatební síň“ = „svatba“; nakonec shromážděn do Církve (a k Pánově hostině) celý svět: „každého“ + „všechny“ + „zlé i dobré“ (srov. Mt 5:45, kde déšť na zlé i dobré, tedy na všechny lidi bez výjimky)

– „shromáždili“ – ještě v Mt 27:27, kde se shromažďují vojáci k Ježíšově mučení; „naplnila“ – ještě v Mt 27:48, kde nádoba u kříže „naplněná“ octem; celý svět shromážděn na Pánovu hostinu, v jejímž centru trpící, obětovaný Mesiáš

– v. 11-13 – „neměl na sobě“ – „mít na sobě“ ještě v Mt 6:25, kde Otec poskytuje svým dětem roucho a v Mt 27:31, kde Pán oblečen do svého roucha po svém mučení = Otcem dané Kristovo roucho

– „roucho“ ještě v Mt 3:4, kde Janovo (nečisté velbloudí) roucho největšího muže v SZ + zde + v Mt 28:3, kde Ježíšovo zářící roucho vzkříšení; pro přijetí před Bohem nestačí SZ formy (ani ty nejlepší), ale je potřeba Ježíšovo vzkříšení, srov. Ř 4:25

– v. 12 – „příteli“ – v Písmu jen Mt 20:13, kde Židé zakládající se na vlastních zásluhách a bránící pohanům vejít; zde v 22:12, a 26:50, kde Jidáš s velekněžími a staršími – a všichni takoví budou zavrženi

– „Oněměl“ = „byl umlčen“; Králem poskytnuté roucho => nemít ho znamená (vzpurně a s neúctou) odmítnout Králův dar, a proto není výmluv; ještě v Mt 22:34 – saduceové jako další z takto odsouzených

– v. 13 – „služebníkům“ – „diákonům“ – změna z „otroků“ na „služebníky“, jen v Mt 20:26, 23:11, kde služebníci v církvi

– „svažte“ = „poté, co jste svázali“, „vyvrhněte“ ho do temnoty, srov. Mt 18:18; obraz církevní kázně/církevního soudu uvnitř i vně

– „svázali“ – ještě velekněží v Mt 27:1-2, kteří sami budou „svázáni“ a vyvrženi (ruce a nohy jako místo označení ke kněžství); Jeruzalém zavrhl Pána, nepřijal Jeho roucho, a tak sám vyvržen

– „nejzazší temnoty“ = „vnější tmy“; „venku“ = mimo Jeruzalém, mimo Království, srov. Mt 8:12; právě tam „tma“ při ukřižování (Mt 27:45); ti, kteří svázali Pána, sami svázáni, ti, kteří vyvrhli Pána z Jeruzaléma, sami vyvrženi

– „skřípění zubů“ – napříč Písmem ne utrpení, ale hněvivé pronásledování, které bude překaženo, spojeno s pádem Jeruzaléma – Sk 7:54; Ž 35:16-17; 37:12-13; 112:10; Pl 2:15-17; nepřátelé Páně a Církve duchovně spoutáni a poté zničeni

– Kdo je „hoden“ nebýt vyvržen? – dříve už: 1) skutky pokání (Mt 3:8), zvlášť důležité, když zahrnuti „dobří i zlí“; 2) přijetí apoštolského učení a lidu (Mt 10:11-13); 3) sebezapření a láska k Ježíši nade vše (Mt 10:37-38); 4) dobré skutky (Zj 19:7-8), které:

– jsou v Mt definované jako poslušnost vůči zákonu (Mt 5:17-20), a především pak almužny, modlitba a půst (Mt 6), poté v Mt 25 jako skutky milosrdenství a praktické pomoci křesťanům (Mt 25:31-46) – což vše je Boží dar v Kristu a „oblékání dobrých skutků“ v Ef 4-5 jako minule

– v. 14 – zván celý svět, zachráněni vyvolení, jichž v 1. století poměrně málo (v Mt 24:22, 24, 31); „vyvolení“ se pozná konkrétním způsobem života