Křesťané jsou voláni k tomu být mírotvůrci, jelikož mají následovat příklad Božího Syna, Usmiřitele stvoření. A ústředním způsobem, jak přichází toto usmíření na svět, je skrze to, že v Církvi mají své místo i ti nejnehodnější, nejodmítanější, nejodpornější – pokud se ve víře a v poslušnosti obrátí k Pánu Ježíši Kristu.

Kázáno v Karlových Varech 26. 1. 2025.

1. svědek: Epištola: Ř 12:16-21

– v. 16 – máme být jednomyslná, pokorná, oddaná rodina, „spokojení být obyčejní s obyčejnými“; nemáme být ředitelé země a machírci, ale máme si projevovat úctu a pokoru

– docíleno skrze shromažďování kolem rodinného stolu + proměňování a nepřipodobňování a poslouchání vyučujících; následuje Boží moudrost v boji se zlem

– v. 17 – „neodplácet zlým za zlé“ – součást „nebýt moudrý podle sebe“ je řešení konfliktů a problémů podle Boha, včetně těch s bratřími (kteří mi dost možná způsobí většinu zlého); znovu, trénink: jestli nemilujeme bratry, jak můžeme milovat nepřátele

– „mějte na mysli“ – „předem se promyšleně připravujte“ na konání „dobrých, vznešených, krásných“ věcí, a to „před všemi“ (ne jen v srdíčku), srov. Mt 5:16; nejde samo, je třeba se připravovat a promýšlet předem – lidé nás mají znát jako šlechetné, vznešené, krásné; „ti, kdo myslí krásně, mluví krásně, jednají krásně“

– v. 18 – srov. Mt 5:9 – = „mírujte“; aktivně máme být šlechetní mírotvůrci; ne vždycky lidé budou stát o pokoj, ale na nás je ho působit a přemýšlet, jak ho působit; jsou tací, kteří jsou povoláni bořit (Jeremiáš), ale normativní Boží synové napodobují Božího Syna jako Mírotvůrce

– v. 19-21 – už SZ princip/etika, takže mírotvůrectví a přemáhání zla vykresleno napříč Písmem; v. 19 – máme nepřehlížet hřích (jako by na něm nezáleželo), ale spočinout v tom, že Bůh ho vyřeší sám; citace Dt 32:35 (v. 31-37), Božího soudu nad Jeho lidem i nad jeho nepřáteli (což někdy to samé); Boží zodpovědnost je prosadit soud (i skrze vládce, srov. Ř 13), naší je:

– v. 20-21 – srov. Př 25:21-22; láska k nepřátelům jako shromažďování soudu pro nepřátele a odměny pro nás, jako vítězství; jelikož jsme Boží „milovaní“ (Ř 1:7); srov. Ř 8:33-39

– způsob, jak porazit římské pohanství, je vědět, že jejich útisk je nám k odměně (posílají nám peníze na věčný účet; srov. Ř 8:18 atd.) a jim ke zničení; „hlava“ křesťanů Kristus, a tak hlava nepřátel Satan

– zároveň ale srov. Ř 2:4-6 – Bůh odplatí každému podle skutků a dobrota je to, co Bůh působí k pokání

2. svědek: Evangelium: Mt 8:1-13

– v. 1 – „když sestoupil z hory“ (ozvěna Ex 34:29); v Matouši 7 hor;
– 1) pokušení na hoře v pustině (všechna království; Mt 4:8) – 7) hora, kdy Bůh vysílá své učedníky, protože je mu dána autorita (Mt 28:16)
– 2) hora Kázání na hoře a blahoslavenství (Mt 5:1) – 6) Olivová hora prokletí nad Jeruzalémem (Mt 24:3) (Ébal a Gerizím v Dt 27)
– 3) hora, kde se Ježíš hovoří k Otci (Mt 14:23) – 5) hora proměnění, kde hovoří Otec o Synu (Mt 17:1)
– 4) hora krmení v pustině (Mt 15:29)

– vrcholem horského chiasmu je eucharistické krmení v pustině

– všechno rekapitulace Edenu: pokoušený Ježíš jako Nový pokoušený Adam; Ježíš vyučující učedníky jako Bůh vyučující nové Adamy; Ježíš proklínající Izrael jako Bůh prolínající padlé adamovstvo; Ježíš vysílající učedníky jako Bůh pověřující nové lidstvo…

– Ježíš jako nový Mojžíš, který dává zákon; pokračující Mojžíš v k. 8-10:
– Ježíš koná 10 zázraků uzdravení jako protiváhu k Možjíšovým 10 zázrakům soudu;
– zároveň uzdravuje 10 vzpour Izraele v pustině (Num 14:22);
– Ježíš jako dokonalý Izraelec a Mojžíš, které vede Boží lid v novém exodu ze smrti a z odpadlého Izraele, který se stal Egyptem

– v rámci tohoto tažení sestupují z (edenské) hory velké zástupy (velké nové lidstvo) a přináší Ježíšův edenský život světu

– v. 2-4 – opakující se vzorec uzdravení-popis služby a výzva k učednictví (opakování napříč celou sekcí); uzdravení a obnova ke službě; „Pane“ – vyznání Kristova panství a víra v Jeho schopnost uzdravit; „klaněl se Mu“ = i „uctíval Ho“

– v. 3 – Ježíš dokáže uzdravit na dálku a slovem, nemusí se dotknout, přesto se dotýká; kontext malomocného: srov. Lev 13:45-46; oddělenost, ceremoniální smrt a nepřijatelnost před Bohem, „nečistý, nečistý“, ostatním se hnusí (jako pro nás tlející mrtvola)

– „chci“ – Pán je ten, který se neodvrací, ale chce pomoci, očistit a obnovit do společenství (a Jeho edenský život je nakažlivý, ne nečistota); malomocný má jít a být obnoven do izraelské komunity, ale už je součástí Ježíšovy důležitější komunity

– Mt 8:3, 14-17 – svatost a uzdravení nakažlivé, ale uzdravení a svatost přináší proto, že Ježíš se nás dotýká a bere na sebe naše slabosti a nemoci; srov. Iz 53:3-6; Ježíšovo tělo jako chodící svátost uzdravení

– „jdi ke knězi…“ – Ježíš přichází jako potvrzení a naplnění toho, co bylo dříve (jak už zaznělo v Mt 5:16+); zároveň Ježíš sám jako kněz, jelikož očištění věcí kněží; zároveň levitští kněží (a tedy ztělesnění SZ) potvrzují Ježíšovu autoritu a kněžství

– „na svědectví“ – Mt 8:4; 10:18; 24:14 – svědectví očištěných se šíří od Židů do celého světa

– v. 5-9 – v. 5-6, přichází další zavrženec, služebník útlakových mocností, „důstojník SS“; „Pane“ – vyznání Ježíšovy autority a setníkovy podřízenosti; „hrozně“ = „děsivě“, Kristus uzdravuje i od strachu, srov. Žd 2:14-15

– v. 7 – = „Mám Já přijít a uzdravit ho? – „Pane (!), nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu“ – součást historických eucharistických liturgií jako vyjádření pokory, jelikož nikdo z nás není hoden přijmout Pána

– v. 8 – víra, z níž Ježíš sám žasne (v. 10), ukázka, že je možné Boha těšit důvěrou; Pán žasne v evangeliích dvakrát: nad nevírou židovského Nazareta (Mk 6:6) a nad vírou pohanského setníka, v Mt jen zde; zároveň „setník“ jen zde, kde Pán žasne nad vírou a v Mt 27:54, kde vyznává Ježíše jako Božího Syna; „nejsem hoden“ – zde setník a Jan Křtitel (Mt 3:11), implicitní pověření pokorných hlásat Krista

– v. 9 – setník má autoritu přikazovat, protože zastupuje někoho vyššího; Ježíš zastupuje Otce a Trojjediného Boha, a tak Jeho slova mají autoritu; „jdi – jde … udělej-udělá “ – důraz na přesnou poslušnost, ještě mnohem více u Pána a Otce

– ve v. 9 „otrok“, ale jinde „sluha“ (v. 6 a 8) = „chlapec“, a tak další paralela Otce a Syna a zároveň niternější důraz, jelikož spíš obraz syna

– zároveň stačí Jeho chtění (v. 3) (ne modlitba, ne zaklínání), a tak Pán poslušný i svrchovaný; odkaz na Boží Trojjedinost (Otec a Syn) a dvě přirozenosti (Pán svrchovaný Bůh, a přece pod autoritou jako člověk)

– v. 10-12 – uzdravení v Kristu pro poslušné ze Židů i z pohanů; Ježíš se stává národním a rasovým zrádcem, chválí pokornou víru „okupanta“ nad „domácí“ a prorokuje, že Izrael prvního století bude zavržen, ale Mesiáš shromáždí na svou hostinu mnohé z celého světa; to, kde se láme přijetí před Bohem, je otázka Ježíše jako svrchovaného Pána

– „stolovat“ – Mesiášská hostina (Iz 25:6-9), zde a u eucharisticého krmení v pustině (Mt 14:19)

– „od východu i od západu“ – od východu už přišli mudrcové (Mt 2); síření evangelia v Mt 24:27; standardní jazyk návratu/většího Exodu z vyhnanství (Iz 43:5), srov. Iz 43:1-12, kde záchrana Izraele, božství Mesiáše, záchrana národů, atd.; překvapivé naplnění v tom, že mohou přijít dokonce i důstojníci utlačovatelské armády

– „s Abrahamem, Izákem a Jákobem“ – naplnění abrahamovského/otcovského zaslíbení požehnání národů (Gen 22:18; 26:3-5; 28:14)

– v. 12 – „synové království“ – Izrael je Božím hmatatelným královstvím, a tak i dnes království hmatatelné a objektivní, jmenovitě církev jako obnovené davidovské království; věc víry a kajícnosti a poslušnosti, ne původu

– „skřípění zubů“ atd. – jednak obraz těch uvržených do „vnější temnoty“ (mimo Boží město a Království), zároveň napříč SZ činnost ničemů, kteří (marně) pronásledují spravedlivé (Ž 37:12; 112:10), a tak Židé budou marně pronásledovat církev a budou zavrženi

– v. 5 – děje se tak v Kafernaum, neboli „Nahumově vesnici“; „Vesnice spočinutí/útěchy“, a tak církev

– zároveň: Nahum káže Ninive; Ninive poslechlo Jonáše, a tak zachráněno, zároveň neposlouchalo Nahuma, a tak zničeno; Pán Ježíš jako větší Jonáš i Nahum; Jonáš měl v očích mnohých hlásat Boží soud nad pohany, ale přišla jejich záchrana; Mesiáš nepobíjí (jak se čekalo) pohany, ale činí je Božím lidem; a varování nepohoršit se nad tím/Ním, jinak přijde nahumovská zkáza

– v. 13 – stejně, jako byl poslán malomocný, je poslán i setník („Jdi“); do světa je poslán odmítaný Izraelec i odmítaný pohan, kteří věří a podřizují se Kristu a jsou přijati k Mesiášově komunitě a hostině; obraz soucitné přímluvy za druhé, jelikož důraz na setníka, ne na sluhu („a staň se TI, jak jsi uvěřil“)