Boží trojjedinost je nejen ústřední pravdou Písma, je i pramenem radost Božích věrných. V našem křtu je nám otevřena cesta k Božímu životu, v Pánu Ježíši Kristu a v Duchu Svatém jsme pozvednuti k tomu připojovat se k nebeskému uctívání, k tomu zažívat už teď něco málo z věčnosti, k níž se upínáme.

Kázáno v Karlových Varech 15. 6. 2025.

Úvod

– 1) Je jen jediný pravý Bůh: Dt 6:4; Iz 43:10; 44:6-8; 45:5-6; 46:9-10

– 2) V Bohu jsou tři (interagující) osoby: Mt 28:18-20; 1. Kor 12:4-6; Mt 3:16-17; Božství Syna: Ž 102:26, srov. Žd 1:10; Iz 44:6, Zj 1:8, srov. Zj 1:17; 22:12; Božství Ducha: Sk 5:3-4; 1. Kor 3:16-17; 6:19

– 3) Tyto osoby jsou si rovny božstvím (a tak jsou uváděny pospolu a v různém pořadí): Mt 28:18-20; 1. Kor 12:4-6; 2. Kor 13:13; Ef 4:4-6

– Ne „důkaz“, ale předpoklad: 1. Te 1:3-5; 2. Te 2:13; 1. Pt 1:1-2

1. svědek: Epištola: Zj 4

– pro kontext: Zj 4-5

– v. 1-2 – „ten první hlas“ a „co se má stát potom“ a „v Duchu“, srov. Zj 1:10-19; Pán Ježíš Kristus vysvětluje Janovi „potom“; Jan v den Páně v Duchu v nebi – jako my všichni; srov. Žd 12:22+; zároveň nanebevstoupení, Mojžíš na hoře, církev v horní místnosti, Pavel v nebesích atd.

– Zj 4 chvála Otce jako Stvořitele; Zj 5 chvála Syna jako Spasitele; ale zároveň 2. Kor 12:1-4; obrazy realit, které nás dalece přesahují a jsou nevyslovitelné; přesto pravdivé (realita analogicky mnohem větší); předloha pozemského uctívání:

– trůn – archa smlouvy; sedm pochodní – sedmiramenný svícen; andělé; 24 starších – 24 kněžských oddílů vedených staršími; skelné moře – moře k obmývání; liturgická, hudební chvála; zlaté misky, kadidlo, Beránek… i dále napříč Zj: oltář (Zj 11:1), archa smlouvy (11:19), atd.; Stánek, Chrám a uctívání církve jako obraz nebes

– v. 2-3 – srov. 1. Tim 6:16; Ez 1:26-28; Bůh nespatřitelný, ale záře drahokamů jako „úlomků duhy“ pro nás zachycuje něco ze slávy, tak jako nebesa či zlato; „duha jako smaragd“ – další odkaz na nevystižitelnost; trůn dále centrem Zj – příchod soudů a hlásání pravdy a střed uctívání

– v. 4 – starší: 1) kněží (24 kněžských oddílů z 1. Le 24, obětují kadidlo); 2) králové (koruny); 3) starší /a andělé (vedoucí církví); 4) plnost Božího lidu napříč historií, především ve svých vedoucích (srov. Zj 21:12-14)

– v. 5-6 – „blesky, hlasy, hromy“ – zjevení Hospodinovy slávy, srov. Ex 19:16 (Ez 1:4, 13); příchod nebes na zemi

– „sedm ohnivých pochodní“ – sedmička jako plnost; Duch Svatý, srov. Zj 1:4-6, kde Otec, Duch a Syn; odkaz do Za 4:1-6, kde Duch nechává hořet sedm lamp, a Iz 11:2, kde na Mesiáši „7 Duchů“; sedminásobné světlo Ducha jako zdroj, jehož je sedmiramenný svícen obrazem; sedm církví je pravý Chrám, který září světlem Boží přítomnosti skrze Ducha

– „skelné moře“ – srov. Ex 24:8-11; Ez 1:22, 26-28; Zj 15:2-4; Bůh usazený nad nebesy; Boží lid vystupující k uctívání a jídlu smlouvy a společenství k Bohu do nebes, do shromáždění vykoupených svatých; a proto „moře“ v Chrámu jako nebeská voda k očištění kněží a jako předobraz křtu

– v. 6b-8 – „čtyři živé bytosti“; andělé podobní cherubům v Ez (1:10; 10:1); zároveň šest křídel, takže serafové Iz 6:1-3; strážci a nositelé trůnu Boha, který trůní na cherubech

– historicky spojovaní s evangelisty: neustálené: nejčastěji (Jeroným, Ambrož, Řehoř Veliký, Tomáš Akvinský):

Matouš jako člověk (na začátku Ježíšův lidský rodokmen), Marek jako (řvoucí) lev (hlas volajícího v pustině), Lukáš jako (obětní) býk (chrám), Jan jako (vysoko se vznášející) orel (božství)

– Matouš jako mojžíšovský (kněžský) býk, důraz na Mojžíše; Marek jako (královský) lev, důraz na kralování; Lukáš jako (nečistý) orel, důraz na pohany a Skutky; Jan jako člověk, důraz na nového Adama

– každopádně toto nové kněžské, královské, misijní nové lidstvo je Církev; zároveň fascinující, že „v trůnu“, tak jako Desatero, evangelia jako oslavené Desatero

– „ Svatý, svatý, svatý“ – srov. Iz 6:3; Sanctus, píseň, v níž se setkáváme s věčnou nebeskou liturgií; a tak je církev pozemskými nebesy; jednak odkaz na Boží nejvyšší svatost, ale rozhodně i na Trojjedinost

– v. 9-11 – uznání Boží autority; naše vítězství (spása) a kněžství a kralování a sláva jsou dar; a jejich pointou je oslavovat Boha; Bůh zjevuje svou slávu skrze naše oslavení; zároveň:

– nebeské uctívání, vzor Církve, je: 1) vytrvalé a pravidelné (dnem i nocí); 2) opakované (dnem i nocí říkají to samé); 3) responzivní či liturgické (když jedni vzdají čest, druzí padnou na kolena); 4) zaměřené na Boha a vede stvořené bytosti k pokoře; 5) založené na pravdě (stvoření a Boží svrchovanosti a vykoupení)

– 6) jak nám ukazuje Jan, děje se v nebesích a v Duchu; Zj 4-5 je uctívání Trojjediného Boha, ale zároveň jedinečně uctívání Otce a Syna v Duchu

2. svědek: Evangelium: J 3:1-15

– v. 1-2 – „Nikodém“ – „Vítězství lidu“, člen rady, „přední muž“ – a i on chodí ve tmě a potřebuje další, nové narození; tma bojuje proti světlu a i přední muži se bojí (srov. J 12:42) (ale Nikodém nakonec přichází ke světlu; J 19:38-39)

– v. 2 – „víme“ – Nikodém přichází jako její zástupce; srov. v. 11 – „nepřijímáte“; Nikodémem jménem velerady uznává Ježíše, ale přece odmítnutí; Ježíšovy konflikty se Židy do světla vědomého odporování pravdě; srov. J 8:44; 9:41; 11:47-53; 12:10-11

– v. 3 – „odpověděl“; srov. J 2:25; Ježíšova reakce jako odpověď na nevyřčenou otázku Ježíšova mesiášství a Božího kralování

– „znovu“ – Janova hříčka, Nikodém chápe „znovu“, ale v Janovi „shora“ (J 3:31; 19:11, 23); „shora“, od Boha, jako přední Janovský motiv: J 6 (chléb shůry), J 8 (Pán přišel od Boha), J 13-17 (od Boha přišel, k Bohu odchází); zároveň: přední janovský kontrast nebeského (Duch) od Boha vs. pozemské ze země (tělo)

– důraz „shůry“: v. 2 – „přišel od Boha [shůry]; v. 3 – „nenarodí-li se shůry“; v. 5-6 – kontrast těla a země a Ducha shůry, proto v. 7 – narodit shůry; v. 12 – kontrast věcí ze země a shůry, a proto v. 13, sestoupení shůry

– v. 4-5 – narození z vody a z Ducha vede do Božího Království, Království shůry, Království Zj 4-5; tímto narozením křest:

– 1) Jan spojuje spásu a vodu/křest – J 1:33; 1. J 5:7-8; 2) bezprostředně po Nikodémovi křestní služba, J 3:22; 3) křest spojen s Duchem: Sk 2:38; 1. Kor 6:11; Ti 3:4-5

– zároveň SZ proroctví: Iz 44:1-3; Ez 36:25–27; Jl 2:27-3:5; či předobrazy: kněží obmýváni vodou shůry (vyvýšené moře v Chrámu) a proto měl Nikodém vědět (v. 10)

– v. 6 – znovu janovský kontrast těla (přirozené, pozemské, hříšné, lidské) a ducha (nadpřirozené, nebeské, božské); toto rozdělené překlenuté v Ježíši, jehož tělo nám (a světu) udílí Boží život a Božího Ducha: J 6:51-57

– v. 7-8 – je potřeba nové narození z a do božského života, které koná svrchovaný Duch (vítr = dech = duch); ne v rozporu se svátostným znovuzrozením – svrchovanost neznamená nahodilost; Bůh svrchovaně rozhodl konat skrze křest; křestní znovuzrození není „církev spoutávající Ducha“, ale Duch svrchovaně jednající skrze Církev

– v. 9-10 – jasné SZ učení, když máme víru vidět Krista v Písmu, jak bychom měli, jako smysl každé řádky (J 5:39)

– v. 11 – „svědčíme“ – kdo?; dnes celý Kristus, Kristus i Církev; ale zde Ježíš a Jan Křtitel; Jan předložen jako „svědek“, který „vidí“ křestní narození z vody a z Ducha, který přichází shůry: J 1:7-8, 15, 29-34; křestní znovuzrození dosvědčuje Jan v J 1 a Ježíš v J 3; další Janovo svědectví: J 3:26-36;

– v. 12 – „nevěříte“ – odpověď veleradě; zároveň předzvěst, že postoupíme k vyšším věcem, jako je Trojjediný život (především J 13-17)

– v. 13 – „nevstoupil do nebe kromě…“ – překrývání se svědectvím Církve, která je Kristus na zemi (Pán Ježíš jakoby už vstoupil na nebesa); zároveň během Ježíšovy služby Pán plně na zemi i plně v nebi svým božstvím, a tak promlouvá nebeské věci

– i dnes plně na zemi ve svém těle-církvi a ve svém božství a plně v nebi ve svém těle z Marie a ve svém božství; předzvěst J 13-17, kde Pánovo sestoupení v inkarnaci, nanebevstoupení, sestoupení v Duchu

– v. 14 – „hada v pustině“ – srov. Num 21:4-9; Pán ukřižován jako had, jako nositel našeho hříchu, toho, co nás sužovalo; Pán vyvýšen na kříž, z hrobu a do nebes; srov. J 12:31-34; srov. Dan 7:13-14 (Syn člověka) vyvýšen jako Vládce

– v. 15 – a až Pán vyvýšen, věčný život; on na sebe vzal vše, co bylo naše – hřích, soužení a smrt – a byl vyvýšen na kříž a z hrobu; a ve křtu a u stolu nám dává vše, co je Jeho – svou přirozenost a Boží život – a my jsme s ním vyvýšeni do trojičního života Zj 4