Bůh je Láska, a proto právě láska jedinečným způsobem propojuje náš nynější život s věčností. Láska však zároveň není ničím vágním; naopak, jedinečným způsobem ji pro nás ztělesnil Pán Ježíš Kristus v tom, že přišel, aby sloužil a položil svůj život za mnohé.

Kázáno v Karlových Varech 2. 3. 2025.

1. svědek: Epištola: 1. Kor 13

– kontext: 1. Kor 12:28-31; 14:1a; láska jako největší dar milosti/projev díla Ducha; Proč? Proč ne zázraky? Vždyť lidé se prostě umí mít rádi… Proto, že Duch nám udílí věčný život Trojjediného Boha

– Bůh je láska: 1. J 4:8; 1. J 4:16 – život v (Bohem definované) lásce je žitím v Bohu (jedinečným způsobem) a žitím Boha v nás; veškerá existence odvozená, ale v lásce jedinečným způsobem Boží život v nás; srov. Ř 5:5 – Boží láska skrze Ducha v nás; J 17:26 – Boží trojiční láska v nás, v nás Duch, a proto by mnozí řekli, že Duch je láska Otce k Synu

– skutečná (Božími přikázáními definovaná; všechna přikázání o lásce k Bohu a bližnímu, srov. Mt 22:36-40) láska je „pronikáním“ života věčného Boha do nynějšího světa; srov. J 15:9-11 – přikázání zjevena, abychom skrze poslušnost měli podíl na trojjediné lásce a radosti

– v. 1-3 – základní pravda světa: Bůh je smysl všeho (všechno je z něho, skrze něho, pro Něho, Ř 11:36), smyslem všeho je zakoušet Boha v lásce a radosti; láska (která nám dává Boha) dodává smysl všemu

– nejde tu jen o „plnění přikázání“ (ač bez toho se neobejdeme), ale i o motivaci hledat Boha a toužit po Bohu skrze poslušnost; lidé jsou „záminky a nástroje“, jak získat a zakoušet Krista a skrze Něj trojjediný život

– v. 1 – „jazyky andělů“ – všude v Písmu hovoří po lidsku, sarkastická hyperbola; tam, kde jsou slova, ale není láska, není život; i mrtvá věc dokáže znít, ale nebude člověka milovat

– v. 2 – „měl proroctví“ – nejen předpovídání, ale „promlouvání vpředu“, a tedy i obdarovaný řečník + „znal všechna tajemství“ (v 1. Kor 4 vedoucí jako „správci Božích tajemství“) + „veškerou víru“ = obdarovaný řečník se znalostmi, který je pevný ve víře a (jinak) splňuje požadavky být správcem – a bez lásky k druhým vše k ničemu

– „všechno poznání“ – srov. 1. Kor 8:1, poznání žel často v kontrastu vůči lásce, ač by to mělo být naopak (srov. 1. Tim 1:5)

– v. 3 – zjevně je možné rozdávat majetek a obětovat se bez lásky; láska vždycky bude dávat a zapírat sama sebe, ale ne každé sebezapření a dávání je láska

– v. 4-7 – znovu, přemítat a modlit se; v. 4 – „trpělivá“ – „dlouho vytrvávající/trpící“ – dlouho ochotná snášet selhání a hříchy; zároveň vyhrazení času vytrvalému naslouchání a přemýšlení; ochota říkat/slyšet/odpouštět znovu a znovu

– „dobrotivá“ – ne jen obecně „dobrý“, ale „plný užitečnosti/služby“; cíleně se snaží být užitečná a sloužit

– „nezávidí“ = širší, ale v kontextu „nežárlivá, nevře to v ní“ – láska se projevuje klidem, vlídností, „pokoj z místa síly“

– „nevychloubá“ = „není marnivá, vytahovačná“, není arogantní, sebestředná, urážlivá

– „není domýšlivá“ – ještě v 1. Kor 4:6 (18, 19; 5:2) a 8:1; v 1. Kor i v Ko 2:18 nafoukanost, snaha povyšovat se nad druhé na základě (domnělého) poznání; „To už jsem šikovný, to už toho tolik vím“ a následná pýcha

– nemáme k poznání přistupovat jako k zámince se povyšovat a zpychnout a jako k příležitosti si něco dokazovat na méně znalých, ale jako příležitost k pokoře a službě, jelikož 1. Kor 8:2-3

– v. 5; „nečestně“ = „nevhodně, nepřiměřeně, jak není hodno cti“; jsou vhodné a přiměřené způsoby, jak se chovat k druhým, aby to bylo úctyhodné, ctihodné a moudré, a nejsou něčím volitelným

– „nehledá svůj prospěch“ – či „to svoje“; vždycky hledáme a budeme hledat svůj prospěch/dobro; máme ho hledat v dobru (a ne na úkor) druhých, jelikož „požehnanější je dávat než brát“ (Sk 20:35); ne „co mě se líbí, na co mám nárok, co mě udělá dobře“, ale „co poslouží mému bližnímu“

– „nerozčiluje se“ – „nenechá se vyprovokovat, popudit, rozdráždit“, „On mě vyprovokoval/Ona si začala,“ je naprosto irelevantní; Jk:1:19 – rychlí k slyšení, pomalí k mluvení, pomalí k hněvu

– „nepočítá zlo“ – „nepočítá zla, která utrpěla“ nebo „nepřičítá zlo“ (neočekává zlé motivace);

– v. 6 – „neraduje se kvůli nepravosti, ale [v] pravdě“ – máme používat biblickou optiku dobra a zla; radovat se z toho, z čeho se Bůh raduje, a nenávidět to, co nenávidí; „Láska se raduje z Pravdy“ – z Krista, ze Syna (Duch jako Láska Otce k Synu a radost ze Syna)

– v. 7 – „všechno snáší“ = „všechno nese, pod vším vydrží“ – láska má milovat i nepřátele, a proto je uschopňována vydržet; bude bolest a utrpení a protivenství a zranění a zrady, ale tam, kde se rozhojňuje hřích, se rozhojňuje i milost ho snést a uzdravit (Ř 5:20)

– „všemu věří, ve vše doufá“ – základní presumpce neviny (Dt 19:15); obecná ochota věřit druhým a očekávat dobro (a případně nápravu), pokud nemám důvod očekávat opak, přičemž hadi a holubice (Mt 10:16)

– „všechno vydrží“ – či „pevně a vytrvale stojí“ – láska na základě toho, že je Božím životem, vždycky dokáže zvítězit; to, že je toho schopná, neznamená, že vždy nutné, srov. Mt 10:23 („když vás budou pronásledovat, utečte“)

– v. 8-12 – „láska nikdy neselže/nepadne/nezanikne“, jelikož Bůh je Láska, do níž jsme zváni; všechno v tomhle světě, včetně zázraků, je/má být nástrojem k dorůstání do dospělosti a plnosti a slávy, kterou je L/láska; proměna od slávy ke slávě v Lásce, k Obrazu Lásky

– jestli milujeme, naše láska nikdy nezanikne, ale je pro nás počátkem zakoušení věčnosti; už teď skrze lásku k Bohu a bližnímu zakoušíme Boha, na kterého pak budeme hledět v plnosti a navěky se z Něj v lásce radovat

– v. 8 – proroctví „pominou“ = „budou odstraněna“, jazyky „budou zastaveny/bude způsoben jejich konec“ – v 1. Kor světská moudrost (1:28), starý věk (2:6), staré stvoření (6:13); prorokování a další zjevující dary (13:8); (starý) věk dětství (13:11); Kristovi nepřátelé (15:24, 26); Pavel sám nám říká o konci Starého věku a s ním spojených zjevení atd.; srov. Žd 1:1-2

– v. 9-11 – nyní jsme v novém, dokonalejším věku větší plnosti Ducha, který vede církev do plnosti Pravdy, jelikož Boží lid dospívá k dospělému synovství

– srov. Ga 3:23-4:5; dospělost vyznačující se odznaky židovství nebo zázračnými dary a zjeveními, ale láskou, která je větší; srov. 1. Kor 12:31-13:1

– v. 12 – nyní hledíme na Krista a zakoušíme Boha v lásce jen nejasně, upínáme se k plnosti; „v zrcadle, nejasně“ – „jako v hádankách“; zrcadlo ne dnešní, ale z leštěného kovu (vyráběná v Korintu), a tak mnoho stále nejasné, ať v hledění na Krista vírou, v Písmech, nebo v lásce

– „tváří v tvář“ – srov. 1 . J 3:1-2; 2. Kor 3:13-18; eschatologická proměna skrze blažené hledění

– a tak ještě mnohem více: „poznám, jak jsem poznán“ – „plně“ a „vševědoucně“ poznáme nekonečného Boha, a přece po miliardách let poznávání a požitku nebudeme blíž ke konci; srov. Ef 3:18-20 – poznání, které přesahuje poznání

– v. 13 – nyní žijeme ve víře, naději a lásce; v Božím životě však není víra ani naděje, Bůh se neupíná k zaslíbením a nikdo Mu nemůže nic dát, v co by mohl doufat; je však Láska, proto láska nejústřednější ctností a realitou Božího života

– když Láska vstoupila do světa, nepřišla, aby si nechala sloužit, ale aby sloužila a obětovala se (proto je nám řečeno, že se máme obětovat); nepřišla, aby odsouhlasila, že jsme všichni v pohodě, ale aby nás proměnila a nastolila svůj řád:

2. svědek: Evangelium: L 18:31-43

– lukášovský kontext a ústřední motiv: L 1:46-55: povyšování pokorných a srážení mocných

– L 18: – mocný a nespravedlivý soudce udolán od slabé vdovy (v. 2-5);

– kajícný celník ospravedlněný na úkor pyšného farizeje (v. 9-14);

– nemluvňatům patří Království, ale přední muž lidu vejde jen těžko a je zarmoucen (v.15-25);

– Syn člověka, davidovský Král, zabit od pohanů (v. 31-33);

– nespravedlivě zabitý Syn člověka, pouhý člověk, vstává z mrtvých a vládne nad celým světem (v. 33);

– slepý vidí a je moudřejší než „ti, kdo šli vpředu“ (v. 38-43);

– celník Zacheus sklizen jako ovoce fíkovníku (Izraele), ale Jeruzalém zavržen (L 19:1+)…

– naplnění Magnificat; vyvýšení a snížení, a to skrze Oběť toho, který je Láska a přišel ke svému lidu; zároveň bychom měli slyšet, že na základě Abrahamovské smlouvy atd. (srov. L 1)

– v. 31 – „vzal k sobě Dvanáct“ – shromáždění Božího lidu (zastupovaného Předáky); „vystupujeme“ – Boží lid zastoupený předáky jde na svatou horu spolu s Tím, který je Kněz (jako Áron), a Král-Prorok (jako Mojžíš)

– „naplní se, co bylo psáno o Synu člověka“ – udělení vlády, Dan 7:13-14; ALE:

– v. 32-33 – ano, udělení vlády také (nanebevstoupení), ale nejprve oběť; „skrze proroky … potupen, popliván“ – např. Jon 2:1; Iz 50:6-10 – bezhříšný, poplivaný zachraňuje z temnot; 52:13-53:12; utrpení, vzkříšení

– vystupování vzhůru – hory místem přinášení obětí a setkání s Bohem; s Bohem, který je Láska, a tak se obětuje; a vstává z mrtvých, jelikož Láska je mocnější než smrt a tento svět; Ten, který je Láska v Těle, je Život v těle (J 14:6)

– v. 34 – „neporozuměli“ – toto pochopení Lásky ztělesněné v Kristu si žádá dílo Ducha; láska, která se vrhá do smrti, aby zvítězila, je hluboce křesťanská a „nepřirozená“

– stejná scéna v L 24, kde Ježíš otevírá oči učedníkům u Stolu, aby rozuměli „všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech“

– v. 35-38 – „k Jerichu“ – v Mt 20:30 a Mk 10:46 na cestě z Jericha; dvě Jericha: trosky SZ (Joz 6) a pozdější postavené Herodem; v Mt dva slepci, v Mk a L 1 jako mluvčí oněch dvou

– slepec sedí ve tmě; slyší (!) o Ježíši; vyznává Ježíše jako Mesiáše a dovolává se záchrany od muže z Davidova domu

– srov. L 1:68-79; v. 68-70, 79 – Bůh přichází navštívit svůj lid, zachránit ho skrze Davidova Syna, zachránit ho ze tmy (Iz 50; 8:23 atd.)

– „žebral“ = „žádal“ – v Písmu zde a nespravedlivý správce v L 16:3, který se stydí žebrat/žádat a zavržen, my ne; uvědomění chudoby a žádost o pomoc vede k záchraně

– „zvolal“ – hlasité volání; srov. 18:7, kde „vyvolení“; těm je dáno slyšet a volat a žebrat a být uzdraveni

– v. 39 – „šli vpředu“ = zhruba „vedoucí“ – žebrák je další Rachab, přední muži u Jericha brání (tak jako u Rachab), ale věřící srdce se nedá odbýt; tváří v tvář nesnázím a odporu o to více volá

– stejně bránili učedníci v L 18:15, a tak žel křesťané s dobrým míněním překážkou pro maličké a slabé přijít

– v. 40-42 – Ježíš rozkazuje přivést; i nám rozkazuje přivést další žebráky, aby jim byl dán zrak a byli uzdraveni; protože je ochotný uzdravit ty, kdo Ho nazývají Pánem, je ochotný otevřít oči

– v. 41 – „ať vidím“ = napříč pasáží (v. 42, 43) „ať znovu vidím/ať hledím vzhůru“ – Ježíš uzdravuje/dává oči, abychom hleděli vzhůru k Bohu; ještě např. u Eucharistie (9:16) a záchrany Zachea (19:5)

– v. 42 – „tvá víra tě zachránila“ – odpuštění hříchů ženě umývající nohy (7:50), očištění a uzdravení ženy s krvetokem (8:48), očištění malomocného (17:19), zde; komunita „vybraných“ a lásky nehodných, které Láska uzdravuje

– v. 43 – ti, kdo vidí, následují a oslavují Boha v Kristu