Když Pán Ježíš Kristus přijíždí do Jeruzaléma, přijíždí jako Hospodin-Vojevůdce míru, který jede sklidit národy, odsoudit modlářství a vykonat nový Exodus. A tyto motivy ještě mocněji zaznívají v Pánově ukřižování.

Kázáno v Karlových Varech 13. 4. 2025.

Úvod

– Mk 11:1-10 – naplnění naplnění Za 9:8-11 (širší proroctví, ale alespoň v. 8-11); v. 8 – Hospodin přicházející do svého domu, vidí útlak a odstraní ho; v. 9 – Hospodin přicházející jako oslavovaný Král míru; v. 10 – nastolení míru, pokojná vláda nad národy; v. 11 – ustanovení smlouvy v krvi, vysvobození z modlářství;

– v. 7-8 – roucho jako symbol úřadu/člověka, poddanství Králi; rozprostírání rouch na jediném dalším místě v Písmu; 2. Kr 9:1-13 – Hospodinův Pomazaný Král, vybití bezbožníků a modlářů, pomsta krve Hospodinových proroků, není, kdo by pohřbíval – vše se naplňuje v Pánu a pádu Jeruzaléma

– Ježíš jako větší Jehú = „On je Hospodin“; palmové větve spojené se svátkem stánků (např. Lev 23:40; 70 obětí jako shromáždění národů); tak jako Jehú, Hospodin přichází, aby zničil zkorumpovaný chrám

– v. 9-10 – Ježíš vyhlášen za davidovského krále; „požehnaný, který přichází“ i „Hosana“ (= „zachraň teď“) odkaz do Ž 118:20-29 (v. 25) – mesiášský žalm volají po nedůvěře v přední muže; v. 20 – Hospodin přichází v záchraně; v. 22-23 – Boží záměr zavržení Mesiáše, na kterém postaven nový chrám; v. 24-27 – nové ustanovení svátku a nových obětí

– kontextem velikonočního týdne je pokorný davidovský král-Hospodin, který boří chrám, ustanovuje smlouvu a ujímá se vlády; podobný výklad nám dává i Pavel:

1. svědek: Epištola: Fp 2:5-11

– srov. 3-5 – důležitým kontextem výzva k pokoře a sebeobětování; „uvědomte si, jaké bylo pro Boha sestoupit sem k nám, sloužit a zemřít – a pak to napodobujte“

– v. 6-11 – raný křesťanský chvalozpěv; inkarnace (v. 7) – ponížení (v. 8) – vyvýšení (v. 9-11); ozvěna trpícího služebníka Iz 52:13+

– v. 6 – „byl ve způsobu Božím“ či „ve formě Boha“ – ne „něco jako Bůh“ na škále bytí; dvě kategorie: Bůh a nebůh, Stvořitel a stvoření; jediná bytost je v kategorii „Bůh“, a to Bůh sám; Pánovo plné božství

– „nelpěl“ – dosl. „nepovažoval za loupež“; „nelpěl“ či „nezneužil k vlastní výhodě“ či „nesnažil se za každou cenu udržet“ svou rovnost vůči Bohu; pasáž jasně hovořící božství; zároveň důkazní svým argumentem:

– v. 6 JW – „kterého, i když existoval v Boží podobě, ani nenapadlo, že by se snažil být rovný Bohu“; případ pokory (!!!); stvoření, které by napadlo snažit se být rovný Bohu, je rouhavé, zvrácené a extrémně pyšné, rozhodně ne příklad pokory; celý argument argumentem za Božství

– v. 6-7 – příklad Pánovy pokory a Jeho lepšího adamovství; Adam zhřešil tím, že se jako člověk chtěl neposlušně (!) stát podobným Bohu; zde se Pán, Bůh poslušně stává člověkem (abychom se mi mohli poslušně stát podobnými Bohu)

– v. 7 – „zmařil“ – tajemství; jazyk selhává na vyjádření toho, že Pán byl stále Bohem, ale nějakým způsobem zahalil svou slávu tím, že „vzal“ lidskou přirozenost; pokoření ne skrze vzdání se, ale skrze přidání lidství:

– „Kristus vyprázdnil sám sebe tím, že stísnil slávu svého božství do naší malosti. To, čím vždycky byl, zůstalo dokonalé a nevystižitelné, ale to, co na sebe přijal, odpovídalo míře naší přirozenosti“ (Řehoř z Nyssy)

– „způsob“ – srov. v. 6, „způsob Boží“ – Pán nepředstíral službu, ale byl Božím služebníkem/otrokem právě do té míry jako byl Bohem

– „podobný lidem“ – „podoba, vzor, způsob, vzhled“; proč ne „člověkem“?; Pán na sebe nevzal jednotlivou osobu člověka, ale vzal na sebe naše společné lidství; Bůh Syn, božská Osoba, na sebe nevzal lidskou osobu, ale lidství

– slovy Chalcedonu, v Kristu jsou „zachovány vlastnosti obou přirozeností, a setkávají se v jediné osobě nebo jediném zpodstatnění, nikoliv ve dvou rozdělených či oddělených osobách“;

– v. 8 – smrt na kříži jako vrchol ponížení vyhrazený pro otroky a vzbouřence (o kterém se mezi civilizovanými lidmi ani nemluví)

– Ten, který byl a je roven Otci, přesto sloužil; kříž jako vrchol sebezapírající novoadomovské poslušnosti, která Otce těší, ne jako vrchol ohavnosti, od kterého se Otec odvrací; zjevení dokonalé poslušnosti a božství: srov. J 8:28

– v. 9-11 – protože nejhlubší ponížení v poslušnosti, proto nejvyšší vyvýšení (znovu Iz 52-53); odkaz do Iz 45:22-24

– srov. Iz 45:14-25 – jen jediný Bůh; obrátí se k Němu celý svět; protože od něj vyšlo Slovo; každý se Mu klaní – v Kristu; celý svět Ho vyznává jako Pána – v Kristu a ke slávě Otce; a tak Boží lid ospravedlněn; Hospodinu se bude klanět celý svět, a děje se to v Pánu Ježíši

– Píseň začínající i končící Kristovým božstvím; Ježíš vyznán jako „Pán“ SZ, jako Hospodin, jako Kyrios (nad císařem); srov. Ř 10:9 – křesťanská víra jako víra v Ježíše jako vzkříšeného, svrchovaného vládce všeho; srov. Ž 2

Úvod 2

– Ž 2 – v. 1–12; Ž 2 je, tak jako Příjezd, kontextem Mt 27, který používá sám Matouš

– v. 1-3 – „srocují“ – srocení kněží, starších a Piláta; kněží odmítají Jidášovy peníze jako krvavé, vědí, že se bouří v bezbožnosti; výsměch u kříže

– v. 4-5 – ve skutečnosti Boží vítězství a přijde děsivé vylití Jeho hněvu – naplnění Božího předurčeného plánu, vyděšená Pilátova žena, „Jeho krev na nás a na naše děti“

– v. 6-7 – Davidovský král Židů; Pán Ježíš zjeven jako král a vyznán jako Boží Syn – „opravdu to byl Boží Syn“

– v. 8-12 – Pánu dány národy do dědictví, jméno nad každé jméno, svěřena veškerá autorita; ani Řím ani Židé nejsou schopni zastavit; ale Jeho lid čeká vzkříšení a život navěky s Ním

2. svědek: Evangelium: Mt 27:1-54

– v. 1-8 – 30 stříbrných – naplnění Za 11:12-13, kde prodán Hospodin, ale peníze jdou hrnčířovi, a tak Pán Ježíš je Hospodin

– pokrytectví vládců, kteří si najmou vraždu, ale peníze jsou špinavé; oddělení peněz a koupení pole je věčným dosvědčením viny

– v Mt 27 řada kontrastů:
– dva muži na dřevě: Ježíš k životu a vzkříšení všech jako strom života (Nový Adam u Nového stormu života), Jidáš ke smrti své i Jeruzaléma (starý Adam);

– dva zrádci: kajícný Petr (Mt 26:75) a Jidáš, který odsuzuje sám sebe k smrti

– dvoje pohřbení: 1) ti, kdo jsou pohřebeni (a vzkříšeni) v Kristu, 2) ti, kdo jsou pohřbeni jako cizinci (odcizení od Krista), kde krev volá o vině (Pán jako větší Ábel)

– v. 8–10 – spojení Za 11:13 s Jeremiášem, pojmenováno po větším z proroků;

– Jeremiáš navštěvuje hrčníře (Jer 18:1-11) a kupuje pole (Jer 32:6-9)

– Zachariáš prorokuje prodej Boha za 30 stříbrných

– Jeremiáš rozbíjí hrnčířovu nádobu i brány do Gehenny (Tófet/Údolí Hinómova syna) jako znamení, že Jeruzalém bude zničen za prolití nevinné krve (Jer 19:1-5)

– Pole krve v Gehenně; později místo shromáždění mnoha mrtvých po pádu Jeruzaléma

– v. 11-14 – ve snaze Pána zlikvidovat předkládáno obvinění zpochybňující Řím, ne Pánovo domnělé rouhání; jedno obvinění pro Židy (Mesiáš by byl v pořádku, Bůh ne), jiné pro Římany (rouhač by byl v pořádku, Mesiáš ne)

– v. 15-20 – „Barabáš“ = „Syn otce“; Židé odmítají Syna nebeského Otce („Spravedlivého“) a volí si vzpurníka a vraha (L 23:9), tedy Satana, který vedl vzpouru v Božím nebeském městě a je vrah od počátku (J 8:44), a tak ukazují, jakému patří otci

– „Barabáš“ = „Syn učitele“; my jsme Božími/Ježíšovými dětmi (Žd 2:13), a tak jsme propuštěni místo Něj; On je spravedlivý, ale odsouzení díky tomu unikáme my

– v. 21-26; v. 24 – Pilát není nevinen, stále justiční vražda; ale je obmyt vodou, a tak je nevinen; oproti tomu v. 25 – Židé neobmyti, a tak se svými dětmi zničeni; přece ironie, jelikož máme toužit po Jeho krvi na nás a na naše děti, ale k životu – a na to je třeba voda

– v. 27-31 – detaily převlékání podobné jako Velekněz v Den smíření; zároveň Ježíš odvržen, odmítám a vysmíván Židy i pohany, a tak pohrdaný Služebník z Iz 52-43

– vyznán a uznán jako Král Židů:
– už mudrcové (v Mt 2:2) i později na kříži (27:37); nyní vyznáván i pohanskými podřízenými místního vládce, a proto je Vládce vládců;
– šarlatový plášť (královské roucho skrze prolitou krev);
– koruna z trní (nese kletbu adamovského trní, ale vítězí; izákovský Beránek zachycený v trní v Gen 22), která se stane korunou slávy;

– rákosová hůl – náležité žezlo pokorného Krále na oslíku

– paradoxní vyhlášení vítězství uprostřed zdánlivé prohry

– v. 32-38 – v. 32 – Šimon z Kyrény – „Šimon“ = „Naslouchající; „Kyréna“ z „kyrios“ či „kyria“ (Pán či Paní), a tak kříž dán někomu, kdo je Pánův či z Církve; ti, kdo slyší, nesou kříž a mají podíl na Kristových utrpeních a triumfu

– v J 19:17 nese kříž Pán sám; zde Šimon, a tedy předání; kříž v Mt 27 spojený s vládou; a tak Iz 9:5-6, kde vláda spočívá na ramenou a předána Pánovu/Církevnímu Šimonovi

– v. 33 – drcení hlavy z Gen 3:15; v. 34 – naplnění Ž 69:22, směs myrhy a bylin používaná jako narkotikum, ale Pán Ježíš Kristus nevolí snadnější vítězství; v. 35 – naplnění Ž 22:18–19, dále citovaný v Mt 27:46

– v. 39-44 – další ozvěny Ž 22:8-10; Iz 53:4; Ž 69; 42:11 atd.; v. 40 – Pán nejen oběť, ale i Chrám, který skutečně bude postaven

– v. 45-50 – v. 45 – ozvěna Am 8:8-9, Boží soud pročišťující Jeho nevěrný lid, zároveň 3 hodiny temnoty jako 3 dny temnoty při Exodu z Egypta; větší Exodus, přičemž satanský Izrael ztělesňuje Egypt

– v. 46 – Ž 22, kde spravedlivý služebník obhájen pro dobro budoucích pokolení, a Iz 53, kde je chybou si myslet, že byl zkrušen od Boha; ale kolem nevíra a nepochopení

– v. 50-53 – v. 50 – dobrovolné odevzdání Ducha (J 10:18), smrt jako sloužící Pánu

– v. 51-53 – Kristova smrt otevírající cestu do Boží přítomnosti (shůry, z nebes)

– v. 52-53 – porážka smrti a vzkříšení SZ svatých; obraz vzkříšení všech a vstupu do nebeského Jeruzaléma

– v. 54 – další vyznání Pánova kralování podle Žalmu 2, tentokrát z úst národů; srov. Ž 2:10-12