Není těžké se dnes v církvi setkat s přesvědčením, že „Každý, s kým nesouhlasím, je falešný učitel.“ A stejně tak s praxí, která implicitně říká, že „Nic jako falešné učení neexistuje.“ Tato přesvědčení jsou však dvěma stranami té samé mince či dvěma podobami toho samého problému: Problému toho, že neposuzujeme učitele podle biblických standardů. Písmo nám totiž říká, že jsou mnohé znaky, podle kterých falešné učitele poznat…

Novozákonní Písma zmiňují Abrahama mnohem častěji než věčný život. Podle inspirovaných autorů je Abraham dokonce ústředním důvodem, proč se Bůh stal člověkem. Proto je důležité, abychom si Abrahama připomínali, abychom chápali Boží jednání vůči němu a to, co Boží smlouva s Abrahamem znamená pro náš každodenní život dnes…

„Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ Někde tam končí teologie oblečení velké části křesťanů. Realitou však je, že Písmo nám na téma oblékání říká skutečně mnoho. Oblečení komunikuje a nemůže nekomunikovat. A má, mimo jiné, jasně komunikovat ustanovenou strukturu a hierarchii stvořeného řádu, ať už mezi věřícími a nevěřícími, muži a ženami – či pastýři církve a jejich ovcemi. A, samozřejmě, má zakrývat hanbu, necudnost a nahotu, které jsou, podle Písma, něčím dosti jasně definovaným…

Biblická etika není simplistní. Jen pro příklad: Je přijatelné být přítomen při uctívání falešných božstev a zdánlivě se na něm podílet? Podle Písma ano. Pán Ježíš Kristus nás posílá do světa, abychom byli jako hadi a jako holubice, abychom byli moudří, lstiví, a přece čistí a nekompromisní. Proto bude nápomocné zaměřit se na některé příklady biblické moudrosti, které nás učí něco trochu jiného, než bychom možná čekali…

Jako křesťané, či jako lidé obecně, žijeme proto, abychom se obětovali. Ústřední realitou veškeré existence je Bůh sám – a Bůh sám je Bohem, který je neustálou obětí, což se, samozřejmě, jedinečně a nejvíce projevilo v Pánu Ježíši Kristu. I proto je život církve, Jeho těla, v Písmu neustále popisován jazykem oběti. Oběť je tou nejpřirozenější věcí na světě…

Příběh o cizoložnici v chrámu je oblíbeným textem mnoha křesťanů. Mnozí však jeho slova vykládají v tom smyslu, že Pán Ježíš Kristus zde odkládá či dokonce porušuje zákon daný skrze Mojžíše. Pojďme se tedy podívat, proč tento text nic takového ani v nejmenším neříká, proč by bylo problémem, kdyby něco takového říkal, a že, jestli se Božího zákona nějak týká, ve skutečnosti jeho závaznost potvrzuje…

„Jak mám získat věčný život?“ Pán Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Zachovávej přikázání.“ To je realita, se kterou se každý křesťan musí poprat – a musí si položit otázku, jestli by odpověděl stejně jako Ten, kterého říká, že následuje. Písmo na mnoha místech hovoří o spáse jako o odplatě, odměně, mzdě. A jestli chceme být věrnými křesťany, musíme to dělat i my…

Heidelberský katechismus, jeden z ústředních reformačních věroučných dokumentů, říká, že abychom mohli požehnaně a blaženě žít i zemřít, potřebujeme si být vědomi tří věcí: 1) Toho, jak velký je náš hřích; 2) Jak jsme ze svého hříchu vykoupeni; 3) Jak máme Bohu být za své vykoupení vděční. Proto si pojďme promluvit o tom, jak hluboká je podle Písma hříšnost člověka, a jak je díky tomu Boží milost o to velkolepější a sladší…

Pokání. Slovo, které je součástí křesťanského „hantecu“, ale kterému mnozí z nás vlastně ani moc nerozumějí. A přece, pokání je podle Písma neoddělitelnou součástí křesťanského života, někdy je dokonce používáno jako shrnující označení pro celé křesťanství či jako definice apoštolské zvěsti. Proto potřebujeme pochopit, co podle Písma pokáním je – a co jím naopak není…

Písmo nám předkládá naši záchranu jako obnovu Božího obrazu v nás; žít ve společenství církve znamená žít jako občané znovu-stvořeného lidstva, které je obnovené a obnovované proto, aby ve všech oblastech života vyučovalo celé národy, že „Takhle to Bůh chce,“ a „Takhle to Bůh mínil.“ Jsme tu proto, abychom žili životy, které jsou ctihodné a důstojné, protože právě to je Božím vyvoleným nástrojem k proměně celého světa…