Církev je lidem – či místem – kam Bůh shromažďuje svůj lid. Boží lid ale není jen shromážděný – má skrze společný život Církve, skrze život liturgie, zpěvu, vyučování a Eucharistie, dorůstat do Kristovy podoby. A kontextem a motivací tohoto růstu je, že nakonec, v poslední den, až Bůh pošle své anděly sklidit svět, svět se ukáže jako obilné pole.

Kázáno v Karlových Varech 9. 2. 2025.

1. svědek: Epištola: Ko 3:12-17

– v. 12 – „tedy“ – širší argument; c. od Ko 2:16-3:17; odmítnutí falešného uctívání (v. 16-17), falešného mysticismu (v. 18-19) a falešné askeze (v. 20-23); a poté:
– v širším kontextu křtu a jednoty s Kristem kontrování apoštolskou praxí: pravým mysticismem (v. 1-4), pravou askezí (v. 5-14) a náležitým uctíváním (v. 15-17)

– křestní kontext: smrt a vzkříšení s Kristem (v. 1-3), srov. Ř 6:3-5; a proto posvěcení (v. 5, logika Ř 6); oblečení Krista, Nového Adama (v. 10-11), srov. Ga 3:27; a proto posvěcení (v. 9)

– v. 12 – svlečení starého lidství/adamovství, oblečení nového, v. 9-12; oblékání života nového lidstva; srov. Ef 4:22-25; cílené odkládání v. 8, cílené nahrazování v. 12-14; vakuum neudržitelné; vždycky si budujeme zvyky, jaké?

– v. 8 a 12 – „Jak cíleně odkládám hněv a nemístné řeči? Jak cíleně oblékám soucit, dobrotu, trpělivost?“

– „jako vyvolení Boží, svatí, milovaní“ – ozvěna Dt 7:6-8 – křesťané jsou pravým Božím lidem, bez ohledu na původ (v. 11); a je to milovaný, svatý lid vedený v Exodu; a proto máme jednat konkrétním způsobem

– než detaily, oblékání Krista => Kristus je: slitovný, soucitný, dobrý, vlídný, trpělivý, odpouštějící… a tak nám zjevuje Boha; věříme tomu?

– „slitovný soucit“ = „nitro soucitu, milosrdenství“ – upřímná touha soucítit a pomáhat a projevovat milosrdenství, v Bohu i v nás

– „dobrotu“ = „laskavost, spravedlnost, prospěšnost druhým“ – touha být druhým k užitku, žít v integritě a projevovat dobro; „Opravdu chci být přímý člověk, který je užitečný druhým.“; v Bohu a i v nás

– „pokoru“ – umírněnost, pokora, služebnictví; v Ko 2:18 a 23, kde falešné sebemrskačství, což odsouzeno a odmítnuto; místo toho pravá pokora: ne ani tak „myslet si o sobě méně, ale méně myslet na sebe“, srov. Fp 2:3; v Bohu (inkarnace k službě) a i v nás (v napodobování Pánovy pokory)

– ne: „Stěží ze sebe dostanu slovo, snad nikdo neví o Bibli míň než já“, ale: „Předkládám, co vím, a snažím se vědět víc, abych posloužil druhým.“

– „vlídnost“ – síla projevující se klidem, laskavost vycházející z místa jistoty; srov. 2. Kor 10:1-2; Pán Ježíš Kristus, který je mírný, ale

– „trpělivost“ = „pomalost k hněvu“, ochota věci dlouho snášet; ve své době kontrakulturní, jelikož ctnostné se mstít a ihned odplácet; vcelku rutinně „Proč jsi neřekl dřív, že ti to vadí?“

– v. 13-15a – srov. Ef 4:32-5:2; následování Boží lásky v Kristu v odpouštějící, trpělivé lásce; předtím oblékání zvenku, nyní napodobování příkladu; ne etika „buď sám sebou“, ale „vědomě a cíleně ber na sebe to, abys byl někým jiným“

– „Konání dobra“ tu máme nejdřív jako oblečení, jako něco, co si na sebe cíleně beru, čím se cíleně zakrývám (aby nebyla vidět má hanba); aby to odpovídalo tomu, kým jsem, abych náležitě plnil svou roli jako „Boží vyvolený a svatý“ (v. 12, srov. v. 10), pak tu mám napodobování Pána (v. 13) a pak ne zase vracíme k tomu, že na sebe beru něco „zvenku“.

– etika: „Předstírej svým charakterem a chováním, že jsi Ježíš, tak dlouho, dokud nebudeš jako On.“

– v. 13 – „snášejte se navzájem“ – ne primárně „miluje a přijímejte“; někdy nové lidství znamená snášet to, co se zdá nesnesitelné; „Já už to nedám“ = „Mám přikázáno to dát“, a to se „slitovným soucitem, dobrotou, pokorou, vlídností a trpělivostí“

– „navzájem“ – srov. 14-15 – jelikož jsme jedním tělem; snáším, jelikož jednám s Kristovými údy, s Kristovým tělem, v němž jsme jedním tělem

– když se „trpíme navzájem“, je to proto, že my všichni jsme tělo, které se nemá ničit, ale má usilovat o své (jediné, společné) dobro; a nepřítelem nejsou ostatní údy, ale hřích, kterému společně čelíme; a tak otázka „Jak se k tomuto Kristu mohu chovat se slitovným soucitem, dobrotou, pokorou, vlídností a trpělivostí?“

– „jako Pán odpustil“ – srov. Ko 2:13-14, sebeobětující láska a odpuštění navzdory smrti, vzpouře a nepřátelství; o co víc mezi křesťany; zároveň povinnost, srov. Mt 6:14–15
– „má-li kdo něco proti“ – odpuštění není jen obecným konceptem, ale něco, co se děje mezi reálnými lidmi u reálných hříchů

– „Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.“ = širší „projevit milost, přízeň“; „Jsem tu proto, abychom si navzájem cíleně projevovali přízeň, milost, milosrdenství“

– v. 14 – „nad to všechno“ – láska jako korunující, nejvyšší ctnost (1. Kor 13:13), jelikož jedinečným odrazem/životem Boha, který je Láska (1. J 4:8); zdůrazněno:

– „láska“ ještě v Ko 1:4, 8 – „láska v Duchu“, srov Ř 5:5; láska ke svatým jako Boží/Kristova vlastní láska v nás skrze Ducha; Bůh milující nás skrze druhé; „To, jak vás miluji, je Bůh; to, jak hřeším, jsem já.“

– „poutem“ ještě v Ko 2:19, tedy to, co drží Církev pohromadě, aby mohla náležitě fungovat jako Kristovo tělo a růst k „dokonalosti/úplnosti/dospělosti“; srov. Ef 4:11-16; tam, kde v Církvi není jednota, není růst, a ukazuje to, že tam není láska; proto nutné odmítnout schismatismus

– v. 15 – ne pověrčivé „Mám v tom pokoj“, ale udržování jednoty církve; Kristus je Usmiřitel všeho (Ko 1:17-22), a tak má v církvi, která je Jeho tělem být mír; realita smíření všech věcí jako „rozhodující“ v Církvi

– „ve vašich srdcích“ – srov. v. 16, kde srdce (množné!) chválící Boha ve společenství církve

– „k tomu jste byli povoláni v těle“ – tím „tělem“ je církev, do níž jsme „povoláni“ („eklethete“), což je kořenem „církve“ („ekklesia“); uctívající církev je ztělesněním Kristova smíření, je spásou v těle, je usmíření ve formě společenského zřízení; a má podle toho vypadat

– „a buďte vděčni“ – „eucharistos“ – znamená „vděční“, ale eucharistické ozvěny jsou zjevné; vděčnost ztělesněna v Eucharistii (díkůvzdání), ale zároveň výzva být eucharistickým lidem

– v. 16 – srov. Ef 5:16-20; naplňování Duchem skrze přijímání a zvnitřnění Slova, vyučování, napomínání a vděčnost

– Slovo „přebývá“ – zde, v Ř 8:11 (Duch); 2. Kor 6:16 (Bůh); 2. Tim 1:5, 14 (Duch); živá a „bohatá“ Boží přítomnost v nás skrze Slovo

– „vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte“ – ozvěna Ko 1:28 – moudrost nejsou obecné znalosti, ale to, co pomáhá ctít Boha všude a dorůstat do Kristovy podoby; moudrost se sbírá a vyučování a napomínání probíhá ve zpívajícím kontextu shromážděné církve

– => christifikace/dílo apoštolů skrze Slovo a liturgický, zpívavý život církve

– „napomínejte“ = noutheteó = „povzbuzujte, varujte, vyučujte, napomínejte, vybízejte, raďte…“

– „vyučujte, napomínejte a zpívejte“ = „vyučujte, napomínejte zpívajíce“ – vyučování a napomínání se děje skrze písně; křesťané jako zpívající lid, jehož písně mají hluboký teologický obsah

– „chvalozpěvy, oslavné zpěvy…“ = „žalmech, oslavných zpěvech a duchovním zpívání“ (ve smyslu „chorálů“ či „zpěvné recitace“); důraz na obsah, zjevné z Žalmů (které Pavel může mít na mysli především), Benedictu, Magnificat, či Carmen Christi (Fp 2:6-11); prostor pro růst a nežalmové písně, ale kdybychom znali alespoň žalmy, kam bychom mohli růst…

– v. 17 – „cokoliv činíte … ve jménu Pána Ježíše“ – „Je tohle něco, k čemu se Pán přiznává, co Ho zastupuje, co je s Ním v souladu?“; „Můžu říct ‚ve jménu Ježíše, Amen,‘?“; „Je tohle něco, v čem mohu prosit za požehnání?“

– „cokoliv činíte … děkujíce Bohu“ – díkůvzdání ne jako samostatné, ale jako všeprostupující; věc zbožného zvyku a zbožné moudrosti; Jan Zlatoústý „Sláva buď Bohu za všechno,“ jako známá i poslední slova; něco, co v kontextu celého Písma: Žalmy, Pánovo „Vezmi ode Mne tento kalich,“ atd., a přesto charakteristické; nemusíme se bát přílišné vděčnosti a přílišného díkůvzdání

– ozvěna toho, že všechna slova a skutky skrze Krista eucharisticky odevzdávané Otci; celý náš život (spolu s celým stvořením) připojen ke Kristu v Jeho jediné oběti díkůvzdání

– …a tak v. 18-22+; celé naše životy jako eucharistické a christifikující v kontextu církve

2. svědek: Evangelium: Mt 13:24-30

– Mt 13 jako ústřední matoušovská promluva o Božím království; na konci Mt 12:46-50 vidíme, že Bůh formuje svůj lid kolem Krista; Mt 13 nám předkládá některé ústřední pravdy Kristova Království

– srov. Mt 13:1-53; v. 1 – navazujeme na Mt 12, formujeme Boží lid skrze podobenství; 12x slovo „podobenství“, 7 x podobenství; v. 11 – apoštolům je dáno znát tajemství, právě jim Pán dává výklady, a tak církev jako Učitelka

– v. 2-3 – Pán v lodi, v. 10-11 – přistupují apoštolové; Pán obrazně v lodi s apoštoly, odkud se vyučují zástupy na břehu (Izrael, a tak preteristické i pozdější naplnění); Lodí církev z pohanů, v níž apoštolové ze Židů, hlásající před pádem Jeruzaléma Židům

– 3 sekce podobenství, otázka, výklad: 1) (v. 3-23) rozsévač, vysvětlení z Izajáše, výklad; 2) (v. 24-43) koukol, 2 další podobenství (hořčice, kvas), výklad; 3) (v. 44-52) poklad, 2 podobenství, výklad/odkaz na poklad

– v. 24 – bezprostředně před podobenství o rozsévači ohledně různého přijetí Slova a podle něj ovoce a přijetí/nepřijetí; společně s kvasem i hořčicí obraz růstu; výklad v. 35-36+; výklad v domě (Církvi) na souši; na začátku rozdělení voda a břeh, teď už jen břeh; jak Království roste, už ne rozdělení Židů a pohanů

– v. 37-43 – v. 37-38 – Pán jako Mesiáš z Daniele 7 má „syny Království“; v Mt 8:11-12 zavržení Židé, zde Boží vyvolení ze Židů i z pohanů; posun/rozšíření království; plevel jako zavrženci, dva lidy, Boží vyvolení a ostatní, neboli Satanovy děti; sémě/děti (!!) Království a sémě/děti (!!!) Ďábla

– v. 39-40 – konec tohoto věku; překrývání věků, Pán s učedníky do konce (Mt 28:18-20), a to ne do roku 70, a proto konec historie

– v. 40-43 – odsouzení nespravedlivých a blaženost spravedlivých, kdy mají podíl na Kristově zářící slávě, srov. Mt 17:2

– Království „Otce“ (!!!); srov. 1. Kor 15:21-26, a tedy konec historie, jelikož království dovedené k dokonalosti a Otcovo

– čeho si dál všimnout:

– 1) svět napříč historií jako obilné pole, a ne zaplevelená skládka, a tak zachráněn, národy zučedničeny, spasených vyvolených jako drtivá většina

– 2) Jak by odstranění zavržených mohlo uškodit? – někteří vidí pozdější pokání; jiní potomstvo plevele v dalších generacích (pole svět napříč historií); jiní varování před přílišnou horlivostí v kázni a drcení slabších bratří – ANO

– 3) v. 25 – nepřítel zasévá, zatímco lidé spí; hereze a falešníci a hřích přichází, když jsou lidé nepozorní a apatičtí

– 4) „plevel“ – jílek, dlouho vypadá jako pšenice, ale je mírně jedovatý; používaný na topení, a tak na pročišťující oheň církve

– 5) „nasadilo na klas“ = „přineslo ovoce“ = stále rozsuzování ovoce; nesnažit se je ale odstranit ze světa (pokud, samo, ne hrdelně); ne revoluční násilí, ani když „nepřítel člověk“

– 6) plevel „posbírán“, ale pšenice „shromážděna“ (sunagó, synagogy) – pšenice shromážděna v Pánově shromáždění, v jediné katolické Stodole

– a pak tu už není Řek a Žid… (Ko 3:11-17)