Dějiny jsou střetem dvou lidů – sémě ženy a sémě hada, lidu Ábelova a lidu Kainova, lidu Božího a lidu Satanova. Boží lid žije z Božího života, z Boží lásky, kterou do něj Bůh vylévá skrze svého Ducha; a je lidem, v jehož centru stojí Pánův stůl, stůl, ke kterému jsou zváni všichni, kdo uznávají svou nedostatečnost a to, že potřebují uzdravení…

Kázáno v Karlových Varech 29. 6. 2025.

1. svědek: Epištola: 1. J 3:13-24

– připomínka kontextu 1. J: jak se tváří v tvář odpadlictví a falešnému učení ujistit o své víře; napříč listem: láska k Bohu, láska k církvi, ortodoxní učení o Kristu a Boží sebedosvědčení svátostmi: srov. 1. J 5:1-11

– zároveň: srov. 1. J 5:13, 20 – být v Kristu znamená mít věčný život, neboť On je věčný, odvěký Život

– znovu a znovu se vracíme k základním, „mystickým“ pravdám křesťanského života jako života v Kristu a skrze Krista v Bohu a Boha v nás

– v. 13 – „když vás svět nenávidí“; srov. 1. J 3:10-13; napříč dějinami (Bohem ustanovený) střet Kainovců a Ábelovců, sémě Hada a sémě Ženy; srov. Gen 3:14-15

– v. 14-15 – víme, že jsme Ábelovci, protože nejsme Kainovci; protože následujeme příklad Ábela, který se Bohu líbil, a ne Kaina, který byl vrah; když máme zášť, pouštíme tím k sobě satanské kainovství (jelikož Satan byl Vrah od počátku; J 8:44)

– „přešli ze smrti do života“ – ne „spása“ striktně; přechod z jednoho duchovního stavu do jiného; (duchovní) smrt je oddělením od Boha kvůli hříchu, (duchovní) život je život ve spojení s Bohem skrze Jeho život v nás, srov. 1. J 4:4, 9, 13, 16; 5:11-12; jinými slovy:

– v. 15 – „život, který by v něm zůstával“ – zášť (a hřích obecně) vyhání Život; srov. 1. J 4:7-8 – láska je z Boha, a tak láska (k Bohu a bratrům) je společenstvím s Bohem, zatímco nenávist je společenství s tím, který je Vrah; ALE:

– samozřejmě, nenávist k hříchu je láska k Bohu; otázkou nikdy není, jestli milujeme, ale co milujeme, srov. J 3:19

– v. 16-18 – zjevení Boží Lásky (láska je z Boha) v Synu (Ř 5:8); Boží láska je zavazující a jako Boží obrazy Ho musíme napodobovat; srov. J 15:9-14 (spojení poslušnosti, mystického přebývání v Bohu, napodobování Syna, příklad Synovy obětující se lásky atd.)

– povolání následovat obětující lásku v mučednictví: Jan 13-17 nás volal svědčit (J 16:7-11); svědek = martus = mučedník; někteří voláni k mučednictví smrti (skutek obětování života v lásce k Bohu a věrnosti víry); všichni voláni ke svědectví, k mučednictví, života milujícího sebeobětování pro dobro druhých

– v. 17-18 – láska je hmatatelná a prokazatelně pomáhá bratrům a sestrám; nestačí „mít rád“ lásku, je třeba ji konat

– v. 19-20 – „podle toho“ – podle praktické lásky k církvi; naše životy lásky k bratrům nám mají být ujištěním tváří v tvář přecitlivělému svědomí; zároveň tváří v tvář v. 16 jsme usvědčeni

– odstoupení a pohled, čím je charakterizován náš život – láska, nebo nenávist k bratřím? Nelze „milovat Ježíše a nechtít/nepotřebovat církev“

– Bůh nás zná líp než my a říká nám, jak poznat víru; zároveň 1. J 1:8-10, kde nás Bůh věrně očišťuje (a Boží svátostná dosvědčení atd.)

– v. 21-22 – „jestliže nás srdce neodsuzuje“ – může neodsuzovat kvůli zatvrzelosti (srov. Př 30:20), i proto Jan předkládá řadu rovin a úvah; pokud však milujeme (a toužíme více milovat) bratry a pomáháme jim, máme být smělí v modlitbě, že budeme vyslyšeni a že Boha (z Jeho milosti v Kristu) těšíme (navzdory, srov. 1. J 1:8-10)

– srov. J 11:41-42; 14:13-14; máme mít ježíšovskou jistotu, jelikož přicházíme k Bohu v Něm, skrze Něj a s Ním a očištěni Jím; zároveň důvěra na základě našeho „souladu“ s Bohem, „protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí“

– v. 23-24 – „přikázání, abychom uvěřili“ – víra není věcí intelektuální přesvědčenosti, ale poslušnosti

– „uvěřili jménu“ či „ve jméno“ – přijetí pravdy Jeho identity, Jeho kristovství, srov. 1. J 5:1, 5; srov. J 11:27; 20:31; není možné poslechnout příkaz věřit, ale zároveň nemilovat; poslušnost, víra, láska a přebývání v Bohu jako neoddělitelné

2. svědek: Evangelium: L 14:16-24

– kontext: L 14:1-16; je tu: 1) sabatová hostina (v. 1);

2) uzdravující a zachraňující milosrdenství (v. 2-5);

3) svatební hostina (v. 8), na kterou jsou zváni pokorní;

4) hostinu či večeři pro potřebné a „podřadné“, spojenou se zmrtvýchvstáním spravedlivých;

5) hostinu s chlebem Božího království; jedna velká eucharistická, vykupitelská hostina Božího království

– SZ kontext: hostiny jako vyjádření a uzavření smluvního společenství (včetně smluv s Bohem), srov. Ex 24:7-11; Boží mesiášská hostina: Iz 25:6-9; srov. Lukášovy hostiny: L 13:29-30; 22:14-20; „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební večeři“ (Zj 19:9)

– tuto hostinu vystrojuje Člověk a zve „mnohé“, celý svět, všechny národy (L 24:47, viz Iz 25)

– Židé, a především jejich přední muži, nechtějí přijít: v. 18-20; absurdní výmluvy: pole i voli se nejdřív prohlíží, pak kupují (zvlášť vzhledem k tomu, že kontextem je sabatová hostina)

– skutečný důvod nevíry v Pánovo mesiášství, důvod, proč lidé nepřichází na hostinu, je láska k hříchu (J 3:19)

– a tak „změna“ seznamu hostů: pohrdaní v Izraeli (L 14:21; srov. v. 13) a pohané (v. 23); zároveň soud nad Izraelem (v. 24); opakování scénáře napříč skutky: Sk 13:44-48 (stále stojí Boží plán, jelikož zachráněni předurčení); Sk 28:23-28, 31 (plán stojí, protože tak bylo prorokováno)