Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Pán Ježíš Kristus přichází jako Král: Král, který je Davidovým Synem, a přece Původcem; Král, který je Hospodin, naše Spravedlnost a náš Pastýř; Král, který prosazuje právo a spravedlnost a je nový, lepší Adam; Král, v srdci jehož Království je stůl, kde tento Král sytí svůj lid sám sebou.
Pán Ježíš Kristus nepřišel naše hříchy pouze odpustit: přišel je i odstranit. A tak je naší křesťanskou povinností a výsadou v Něm zůstávat a očišťovat se, jelikož se upínáme k naději, že až se Pán zjeví ve slávě, budeme Mu podobni a poté už navěky budeme hledět na Jeho slávu nejen myslí a vírou, ale i očima.
Apoštol Pavel koloským křesťanům zdůrazňuje důležitost poznání a moudrosti. A jedním z ústředních důvodů pro něj je, že právě skrze ně jsme obnovováni ke Kristovu obrazu, dorůstáme skrze ně do nového, obnoveného lidství. Právě skrze ně probíhá naše uzdravování z hříchu, jehož počátkem je, že Bůh nás ve svém Synu očišťuje a křísí. Pán Ježíš Kristus totiž přišel jako lékař nemocných...
Když náš Písmo varuje před „nepřáteli kříže“, nevaruje nás ani tak před nevěřícími, kteří pronásledují církev zvenku, ale před křesťany, kteří ji rozvracejí zevnitř. Varuje nás před křesťany, kteří se hlásí k víře, kteří jsou dost možná i „aktivní“, ale kteří se upínají ke světským věcem. Oproti tomu příklad, který nám dává apoštol Pavel, je životem sebezapření, který se upíná k nebesům. A Bůh má své prostředky, jak svou církev k tomuto způsobu života dovést...
Apoštol Pavel v úvodu listu Filipským jásá nad tím, jak je do Církve vylita Kristova láska. Zároveň však učí, že tato mystická, vášnivá láska se projevuje velmi praktickými způsoby, mimo jiné podporou učitelského díla Církve, a varuje nás, že abychom byli v den Páně přijati, musíme být lidem, který se vyznačuje milosrdným dáváním, jak nás to učil i Pavlův Pán. A, jak poznamenává i sv. Augustin, ústředním způsobem, jak jako křesťané projevujeme milosrdenství a dáváme, je skrze odpuštění. Když odpouštíme těm, kdo proti nám zhřešili, dáváme tím nezasloužený dar jim, a zároveň se slitováváme nad svými vlastními dušemi…
Písma nás vyučují vidět celý svůj život jako ústředním způsobem propojený nejen s Bohem, ale i s anděly a démony; vše, co děláme, je velmi „duchovní“. Jak ví většina křesťanů, Bůh nás vyzývá, ať si v tomto kontextu oblečeme Boží zbroj? Co to ale vlastně znamená? A jak tato zbroj souvisí s živým, vzkříšeným synem?
Jako lidé vždycky budeme hledat uspokojení. Otázkou není, jestli ho budeme hledat, ale kde se ho budeme snažit najít. Buď budeme hledat uspokojení ve stvořených věcech, a pak nikde nedojdeme uspokojení, ale vždy budeme vedeni k nestřídmosti a rozmařilosti, a nebo se necháme stvořeným dobrem vést k Dobru Nestvořenému, které se nám dává ve společenství Církve. A jedině usilování o toto nestvořené dobro skrze zdrženlivost, pokání a dobré skutky nás může učinit hodnými toho přijít na Pánovu svatební hostinu.
Život v Církvi, život dorůstání do plnosti lidství, je životem odkládání hříšných zvyků starého Adama, který hyne v klamných žádostech, a oblékáním zvyků nových, je oblékáním Kristova života. Bůh nás uzdravil a vzkřísil, a proto se máme odvrátit od hořkosti k laskavé službě … jako Bůh v Kristu slouží nám; máme se odvrátit od hněvu k niternému soucitu … jako Bůh v Kristu soucítí s námi; máme se odvrátit od toho, co ubližuje našim bližním, k prokazování milosti … jako Bůh v Kristu projevil milost nám.
Když vezmeme vážně, co nás Písmo učí o andělech, vidíme, že křesťanský život je i ve své tiché každodennosti něčím mnohem větším, než se na první pohled zdá. Je zapojením do kosmické války andělských a démonických mocností. I proto musí být Církev komunitou, která se vyznačuje pokornou službou, odpouštěním a bdělým vyhýbáním se hříchu, a „výsadní roli“ v ní musí mít děti, jelikož i jejich andělé mají výsadní roli mezi anděly.
Písmo nám přikazuje být přičinlivými strážci jednoty Církve, a to napříč světem i časem. Církev je Kristovým tělem – a jako taková je, mimo jiné, nástrojem, skrze nějž Bůh sjednocuje a vede do slávy celé stvoření. Proto z podstaty věci musí být jednotná. A jedinou cestou k této jednotě je pokora, jejímž ústředním příkladem je Pán Ježíš Kristus.