Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Život křesťanů je v Písmech opakovaně vykreslován jako život utrpení, a to často velmi nespravedlivého. Právě v utrpení křesťané jedinečným způsobem zakoušejí a sdílejí život Pána Ježíše Krista. Pán sám o svém utrpení hovoří jako o porodu, a proto i životy křesťanů jsou porodem: Porodem církve dovedené k dokonalosti, porodem věčného života, porodem vykoupeného stvoření.
Písmo říká, že trpět nespravedlivě, trpět navzdory tomu, že konáme dobro, je milostí a výsadou. Právě to totiž zakusil Pastýř, kterého následujeme, onen Dobrý Pastýř, který položil svou duši za ovce. My všichni jsme totiž zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.
Bůh nám dal věčný Život – a tím Životem je Jeho Syn. Pán Ježíš Kristus je Život v těle, a proto mimo Něj není žádný život. A Bůh nám dal a dává Pána Ježíše Krista celou řadou způsobů – skrze Ducha, skrze hlásání Slova, skrze svátosti, skrze Jeho ordinované služebníky...
Když nás evangelista Jan přivádí v neděli ráno, ještě za tmy, do zahrady, chce, abychom byli pozorní a všímaví. Chce, abychom slyšeli o novém stvoření, o novém světě, o novém Adamovi, o nové svatyni, do které smí vstupovat celý Boží lid; chce, abychom slyšeli o novém Jákobovi, který se setkává se svou nevěstou, aby spolu žili nebeským životem. Právě o tom je totiž velikonoční neděle.
Když Pán Ježíš Kristus triumfálně vjel do Jeruzaléma, zjevil se tím jako Bůh, který přichází vysvobodit svůj lid z temnoty a smrti, jako Jehú, který přichází vyhladit modlářství, jako Spasitel národů. Jen několik dní poté se na kříži zjevil jako nový, lepší, poslušný Adam, jako ztělesnění pokory a poslušnosti, jako Hospodin, před nímž se skloní každé koleno, jako davidovský král Žalmu 2, kterému patří národy. Velikonoce jsou časem vítězství.
Blíží se Velikonoce, svátek, kdy si připomínáme oběť Pána Ježíše Krista. A abychom mohli tento svátek náležitě slavit, bude nápomocné si hlouběji uvědomit jeho obsah, a připomenout si, jak nám tuto oběť vysvětluje apoštol Pavel v listu Židům. Pavel říká, že Kristova oběť byla obětí, kterou přinesl Bůh sám; byla smiřující obětí; obětí ustanovení smlouvy; obětí obnovy smlouvy; obětí odpuštění hříchů; obětí vykupující; obětí, skrze kterou přichází do světa Boží nestvořený život; obětí, která očišťuje od smrti; obětí, která uschopňuje Boží lid k náležitému uctívání a poslušnosti; obětí, díky níž bodu naplněna abrahámovská zaslíbení požehnání národů…
List Galatským nám říká, že všichni křesťané mají matku v nebesích – a touto matkou je nebeský Jeruzalém. Zároveň se dozvídáme, že tato matka je horou – horou, kde se Bůh setkává se svým lidem; horou, kde nás pase náš Pastýř; horou, kde slavíme Mesiášovu svatební hostinu a odkud Pán Ježíš Kristus vládne světu…
Církev je Kristovým tělem, skrze které Pán Ježíš Kristus koná a září jako Světlo světa. A tato realita je zásadní pro to, o čem jako křesťané hovoříme, na co myslíme, jak odpouštíme, jak se modlíme… protože to vše se děje v kontextu ústřední války dějin, války Božího království proti Satanově uzurpaci. A, jak nám ukazují evangelia, nestačí pouze potlačit či vyhnat zlo, je třeba ho nahradit poslušnou svatostí.
Jak říká apoštol Petr v 1. Petrově 3, křest nás nyní zachraňuje. A to díky tomu, že je větším naplněním Potopy, která byla jeho pouhým předobrazem. Slavit křest, a především pak křest dětí, je tedy jedinečným zjevením Boží smluvní milosti, ale i liturgickým vyhlášením, že vše, co není v Kristu a co není poslušné Krista, má být smeteno Božím soudem.
Apoštol Pavel učí, že křesťané jsou lid povolaný ke svatosti, a jedním dechem dodává, že zásadně důležitá je v tomto ohledu sexuální čistota. A jako by nestačila zvrácenost světa kolem nás, Pán Ježíš Kristus říká, že zdroj svého hříchu a své nečistoty si každý nosíme s sebou. Každý jeden z nás je špinavý, nečistý a hodný pohrdání. Dobrou zprávou však je, že těm, kteří tuto svou špinavost uznávají, může být odpuštěno…