V Pánu Ježíši Kristu k nám přichází Boží vlastní nestvořený život, přichází k nám život a sláva, které přesahují tento svět. Klíčovou otázkou zde však je: Když se podíváme na kříž, koho vidíme? Vidíme Boha, který zjevuje svou slávu, a nebo něco jiného?

Mojžíšovský zákon nikdy neměl ukazovat sám sobě, židovství nikdy nemělo existovat samo o sobě, ale vždycky měly ukazovat k Pánu Ježíši Kristu. I proto jsou některá z nejostřejších slov v celém Písmu směřována proti těm, kdo by chtěli přijetí před Bohem spojovat s konkrétním původem nebo s vnějšími odznaky židovství. Je jen jediný Jeruzalém, na kterém záleží: Ten nebeský, který je naší Matkou.

Bůh nás povolává k životě v čistotě a v posvěcení; jako ti, kteří jsou v Kristu, v Božím Svatém, máme povinnost vzepřít se vášním a žít životy sebeovládání. Bůh je ale ochotný odpustit těm, kdo tváří v tvář těmto požadavkům uznávají svou nehodnost a špinavost...

V Pánu Ježíši Kristu jsme povoláni žít jako děti světla a usvědčovat svými životy hřích. To ale není možné bez toho, že bychom odkládali staré, hříšné způsoby života, byli proměňováni ve své mysli a oblékali nové, kristovské lidství skrze budování zbožných zvyků a poslušné přijímání Božího Slova...

Pán Ježíš Kristus byl na svou službu připraven svými pokušeními v pustině. A i v životech těch, kteří následují trpícího Mesiáše, vždycky budou soužení, vždycky v nich budou pokušení. A jsou něčím, co nemáme promrhat, ale co máme využít, abychom díky nim dorůstali k dospělosti.

Bůh je Láska, a proto právě láska jedinečným způsobem propojuje náš nynější život s věčností. Láska však zároveň není ničím vágním; naopak, jedinečným způsobem ji pro nás ztělesnil Pán Ježíš Kristus v tom, že přišel, aby sloužil a položil svůj život za mnohé.

Na Církvi jakožto Kristově těle se zjevuje Kristův život, a proto je lidem, který žije v sebezapření a prochází těžkostmi a protivenstvími, lidem, v jehož srdci je Boží Slovo, a tak září světu.

Křesťanský život je životem námahy, životem cíleného, vědomého podřizování našeho života šíření evangelia a poslušnosti vůči Kristu. Je každodenním zabíjením hříchu a podmaňováním těla – a i právě proto se musíme mít velice na pozoru, abychom se nepohoršovali nad tím, komu a jak Bůh projevuje svou milost.

Církev je lidem – či místem – kam Bůh shromažďuje svůj lid. Boží lid ale není jen shromážděný – má skrze společný život Církve, skrze život liturgie, zpěvu, vyučování a Eucharistie, dorůstat do Kristovy podoby. A kontextem a motivací tohoto růstu je, že nakonec, v poslední den, až Bůh pošle své anděly sklidit svět, svět se ukáže jako obilné pole.

Když byl Pán Ježíš Kristus předložen Bohu v Chrámu, nejen, že se tím naplnil nespočet starozákonních proroctví, ale Pán tím byl zjeven jako nový, větší Samuel, jako Boží Beránek, jako Světlo národům, jako Ženich svého lidu. Co se v tomto kontextu máme naučit od Simeona, od Anny a od Blahoslavené Panny Marie?