Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
V tomto vyučování se zaměřujeme na otázku, jak bychom se měli stavět k ostatním křesťanům, zvláště pak ve chvílích, kdy máme neshody, protože „oni to samozřejmě mají špatně“. Písmo nám předkládá řadu principů a povinností: Máme povinnost vyhnout se náboženské pýše, komunikovat biblicky, uvažovat v kontextu biblické antiteze a předpokládat v případě našich bratrů to nejlepší, dokud nás nepřesvědčí o opaku.
Bůh nám ve svém slově dává právo bránit sami sebe – a dává nám povinnost bránit našeho bližního. Historickým křesťanským přesvědčením napříč tradicemi bylo, že existuje něco jako spravedlivá válka a že jsou situace, kdy je náležité prolít krev, abychom zabránili zlu. Protože na tohle učení ale mnozí zapomínají, pojďme si projít běžné námitky proti držení (a použití) zbraní křesťany a předložit si pozitivní obhajobu toho, že především muži jsou voláni k tomu chránit a bránit své bližní i za použití (Bohem vymezeného) násilí.
Dnes církev slaví připomínku sv. Štěpána, prvního mučedníka Nové smlouvy. A přece, jsou Vánoce, je doba, kdy jako církev slavíme. O Vánocích, při oslavách Kristova narození, jsou však dva svátky, které nám důrazně připomínají smrt – je to právě připomínka sv. Štěpána a připomínka Svatých neviňátek. Tyrani, kteří vraždí děti, nejsou součástí vánočních oslav o nic méně než mudrcové z východu. A přece, Vánoce jsou časem oslav – v Pánu Ježíši Kristu je i smrt ziskem. I smrt je pro křesťana vítězstvím.
Tuto čtvrtou adventní neděli dokončujeme přehled nejznámějších biblických proroctví, zaslíbení a předobrazů Mesiáše. Zaměřujeme se na Malé proroky, a tak vidíme Božího Syna, Božího proroka z Galileje, věčného Pastýře z Betléma, Hospodina, který se raduje nad svým lidem, velekněze Jóšuu, Hospodina přicházejícího do svého chrámu…
Tuto třetí adventní neděli pokračuje v přehledu nejznámějších biblických proroctví, zaslíbení a předobrazů Mesiáše. Tentokrát se zaměřujeme na proroctví ve Větších prorocích a vidíme, jak se nám už dobře vynořuje obraz Hospodina, který přichází ke svému lidu jako Pastýř, jako Ten, který přináší uzdravení veškerému stvoření a vládne nad všemi národy…
Právě slavíme druhou adventní neděli. To znamená, že se máme zaměřovat se na to, na čem záleží, ztotožňovat se hlouběji s historií našeho lidu, napravovat své životy, umírat sami sobě, přimlouvat se za náš národ a za církev a, tak jako prorokyně Anna, sloužit Bohu posty a modlitbami. A i právě proto bude nápomocné pokračovat v biblických proroctvích a předobrazech Mesiáše, který přišel – a znovu přijde – aby uzdravil celý svět.
Advent je časem pokání, sebezapření a modlitby, a přece, zároveň je náležité každou neděli oslavovat a připomínat si příchod Pána Ježíše Krista, jehož dílo a vláda a soud v poslední den jsou vyřešením veškerého zla. Proto se v tomto vyučování zaměříme na nejznámější biblická proroctví a předobrazy Mesiáše od knihy Genesis až zhruba po polovinu knihy Žalmů.
Církev dnes oslavuje Slavnost Krista Krále. To znamená, že je den, kdy si jakožto křesťané ještě více než kdy jindy připomínáme vládu našeho Pána Ježíše Krista; to, že Mu byla svěřena veškerá autorita na nebi i na zemi – a že naprosto každý má povinnost se Mu podřídit. Tato skutečnost není v Písmu něčím sekundárním; Kristus není Pánovým příjmením, ale Jeho titulem. Pán Ježíš je „Kristus“, neboli Boží Pomazaný Vládce; Pán Ježíš je Ten, který byl před věky určen Bohem, aby vládl světu a aby byl smyslem veškerého stvoření.
Advent je předvánočním postním obdobím, které církev slaví už více než patnáct staletí. Je ale náležité toto období dodržovat? Co nám o něm vlastně říká Písmo, co nás Písmo učí o svátcích, které neustanovil Bůh, a co nás učí o půstu? Jsou jen prázdnou lidskou tradicí, nebo jsou něčím hluboce biblickým?
Pokračujeme ve vyučování na téma vedoucích v církvi. Už jsme se dívali na starozákonní kontext církevních vedoucích, na novozákonní popis jejich díla, a tak se nyní zaměříme na popis jejich charakteru a vlastností – podíváme se, co nám Písmo říká o tom, jak mají vypadat Kristovi podpastýři.