Vždy, když se blíží volby, je náležité připomenout si, proč nám Písmo přikazuje – ne radí, ne doporučuje, ale přikazuje – ať se nespoléháme na přední muže, neboli (i) na politiky. Ať už se kolem nás v kultuře děje cokoliv, řešením je nespoléhat na člověka (a na lidská řešení), ale na Boha (a Jeho příkazy a zaslíbení), a proto se povzbuzovat ve věrnost v uctívání a v poslušnosti vůči Božím přikázáním. Právě to je totiž způsob, který si Bůh svrchovaně zvolil k proměně společností.

Písmo od nás požaduje odhlédnout od našich okolností a žít vírou – a především, žít vírou tváří v tvář pronásledováním, zradám a nespravedlnostem, se kterými se nevyhnutelně bude zas a znovu setkávat. Žít vírou znamená upínat se k Božím zaslíbením, opírat se o jistotu Boží milující svrchovanosti a konat našim pronásledovatelům dobro (mimo jiné i proto, aby na ně přišel o to horší Boží soud).

Pán Ježíš Kristus vyzdvihuje tichost a volá své následovníky k tichosti. Co to ale znamená? Tichost je darem, který věřícím dává ovládat své vášně, emoce, pocity, myšlenky, slova a skutky ve skutečné svatosti – umožňuje jim nenávidět zlo a bezpráví; milovat Boží zákon a skrze jeho plnění milovat i Boha a bližního. Je darem nadpřirozeného pokoje navzdory prosperitě ničemů, jehož součástí je spolehnutí se na Boží zaslíbení, že „zlovolníci budou vyhlazeni, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, obdrží zemi.“ Je pevností vystavěnou na pevné skále Boží smluvní věrnosti, jejíž hradby tvoří Boží láska, věrnost a svrchovaná dobrota.

Bůh nám přikazuje neustála se modlit. Církev napříč historií měla celou řadu odpovědí na to, co tento požadavek vlastně znamená, některé lepší než jiné. Ústřední otázkou však je: Co Pavel mínil ve své kontextu Žida tvarovaného starozákonním systémem bohoslužby? A proč nám Duch Svatý napříč knihou skutků zdůrazňuje konkrétní pravidelné časy, a to jmenovitě tradiční časy společné, liturgické modlitby?

Jednou z ústředních pravd Písma je, že na mezigenerační věčnosti záleží. Tento fakt nám znovu a znovu předkládá samotné centrum Božího starozákonního zjevení, neboli Desatero napsané Božím vlastním prstem. Je čas vrátit se k uvažování, které si uvědomuje, že je ctnostné a zbožné, když staří muži sázejí stromy, o kterých vědí, že v jejich stínu nikdy nebudou sedět. Je čas začít žít život, který bude za padesát a sto a dvě stě let pořád dávat smysl a posouvat Boží Království vpřed.