Pohostinnost je něčím, co snad všichni na jakési obecné úrovni odsouhlasí jako dobré. Jak ale vypadá naše praxe? Písmo nám pohostinnost a přátelskost předkládá jako naší výsadu a jako naši povinnost. Jak ale plnění této povinnosti a život ve světle této výsady vypadá? Nestačí být obecně „dobrými lidmi“ a „příjemnými společníky“; pohostinnost je spíše životním stylem a uvědomělou, radostnou službou druhým.

Nejdůležitějším a nejvzácnějším zdrojem, který jako křesťané máme, je čas. Čas je zdrojem, který, jakmile ho jednou utratíme, už nikdy nedostaneme zpět. A i právě proto nás Písmo nás opakovaně vyzývá, ať jsme moudrými správci času, ať celému světu jdeme příkladem v tím, jak s ním hospodaříme, a ať žijeme ve světle toho, že ze svého správcovství budeme skládat účty: „S čím se mi snáz bude umírat? Z čeho budu raději skládat účet? Obhájil bych si tohle před pastorem a dětmi jako pozitivní dobro? ...a co pak před Bohem?“

Každý jeden z nás čelí hříchu, který v nás přebývá, a zároveň máme nepřítele, ďábla, který studuje člověka a jeho hříšnost už po tisíce let, a tak se všichni setkáváme s pokušeními, která jsou nám jakoby šita na míru. Proto se zaměříme na některá z těchto pokušení, která s sebou nesou naše důrazy na mezigenerační věrnost a doktrinální správnost: Jmenovitě se zaměříme na pokušení majetku, pokušení znalostí a pokušení reputace.

Tváří v armádním mašineriím ostřelujícím civilisty si můžeme – právem – připadat velmi zranitelní, pomíjiví a maličcí. A to je rozhodně něco, co je náležité a prospěšné. Bůh nám v Písmu totiž říká, že uvědomovat si svou malost je to, co nám pomáhá k moudrosti, k tomu, abychom žili vírou a abychom se upínali k Božím věcem tak, jak bychom měli.