Když Pán Ježíš Kristus před svým ukřižováním hovořil o svém nanebevstoupení, ujišťoval své učedníky nejen o tom, že k nim znovu přijde, že jim pošle svého Ducha a že bude jejich Přímluvcem, ale zároveň jim říkal o jejich další velkolepé výsadě: Otevře jim cestu do nebes, tam mohli vystupovat a aby nebesa sestupovala do nich, aby tak učedníci mohli ve světě žít nebeské životy: životy čistých slov, dobrých skutků a svatosti se smělou důvěrou, že Bůh je s nimi.

Pán Ježíš Kristus při své poslední večeři před ukřižováním řekl svým učedníkům, že od nich odejde, aby k nim přišel, a to mocněji než kdy dříve. To je něco, co se naplnilo při Jeho vzkříšení a o Letnicích; a něco, co se naplňuje i dnes. Všechny dobré dary sestupují od Otce světel – a tím nejlepším darem je Pán Ježíš Kristus, který k nám sestupuje ve svém Duchu, ve svém Slově a ve svých svátostech, abychom mohli být zachráněni.

Život křesťanů je v Písmech opakovaně vykreslován jako život utrpení, a to často velmi nespravedlivého. Právě v utrpení křesťané jedinečným způsobem zakoušejí a sdílejí život Pána Ježíše Krista. Pán sám o svém utrpení hovoří jako o porodu, a proto i životy křesťanů jsou porodem: Porodem církve dovedené k dokonalosti, porodem věčného života, porodem vykoupeného stvoření.

Písmo říká, že trpět nespravedlivě, trpět navzdory tomu, že konáme dobro, je milostí a výsadou. Právě to totiž zakusil Pastýř, kterého následujeme, onen Dobrý Pastýř, který položil svou duši za ovce. My všichni jsme totiž zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.

Když nás evangelista Jan přivádí v neděli ráno, ještě za tmy, do zahrady, chce, abychom byli pozorní a všímaví. Chce, abychom slyšeli o novém stvoření, o novém světě, o novém Adamovi, o nové svatyni, do které smí vstupovat celý Boží lid; chce, abychom slyšeli o novém Jákobovi, který se setkává se svou nevěstou, aby spolu žili nebeským životem. Právě o tom je totiž velikonoční neděle.

List Galatským nám říká, že všichni křesťané mají matku v nebesích – a touto matkou je nebeský Jeruzalém. Zároveň se dozvídáme, že tato matka je horou – horou, kde se Bůh setkává se svým lidem; horou, kde nás pase náš Pastýř; horou, kde slavíme Mesiášovu svatební hostinu a odkud Pán Ježíš Kristus vládne světu…

Církev je Kristovým tělem, skrze které Pán Ježíš Kristus koná a září jako Světlo světa. A tato realita je zásadní pro to, o čem jako křesťané hovoříme, na co myslíme, jak odpouštíme, jak se modlíme… protože to vše se děje v kontextu ústřední války dějin, války Božího království proti Satanově uzurpaci. A, jak nám ukazují evangelia, nestačí pouze potlačit či vyhnat zlo, je třeba ho nahradit poslušnou svatostí.