Církev je lodí, z níž Pánem vyslaní služebníci chytají ryby – shromažďují Boží vyvolené z celého světa. Nicméně, život v lodi má svá pravidla: Pánovi rybáři si musí být vědomi své nehodnosti, musí žít v bratrské lásce, v lásce eucharistické rodiny, musí být připraveni obhájit svou nakažlivou naději. Právě pak budou moci plnit posláni, k němuž byli povoláni.

Apoštol Pavel nám v listu Římanům říká, že skrze Pána Ježíše Krista je nám nejen odpuštěno, ale že jsme (spolu s celým stvořením) vedeni v Exodu do slávy – že uzdravení v Pánu Ježíši Kristu je mnohem velkolepější a mocnější, než byl Pád v Adamovi. A proto veškeré utrpení, každá slza, každá bolest, každá nemoc, je kontrakcí, je porodní bolestí, kdy Církev jakožto lid Milosrdného Boha rodí nový, uzdravený, nesmrtelný, oslavený svět. Svět, v němž budeme konečně ve svobodě sloužit Bohu.

Podobenství o ztracené ovci, o ztracené minci a o marnotratném synu jsou ve skutečnosti – podle slov Písma – jediným podobenstvím. Podobenstvím, které pro nás vykresluje, že Bůh je Bohem veškeré milosti a posílá svého Syna a svou církev, aby skrze lásku a utrpení shromáždili ze světa hříšníky, které On sám vítá s otevřenou náručí, odpouští jim a vede je do slávy.

Bůh je dobrý a štědrý hostitel, který zve ke svému stolu podřadné a odmítané, ty, kdo toho vůbec nejsou hodni. Proto jsme i my zváni – a je nám přikázáno – milovat ostatní mrzáky, kteří jsou pozváni k tomu samému stolu jako my. Věřit v Pána Ježíše Krista a milovat Církev, která je Jeho tělem, podle apoštola Jana totiž nejsou dvě různá, oddělená přikázání, ale přikázání jediné.

Podle slov Abrahama, praotce věřících, nás starozákonní Písma mají naučit v lásce sloužit našim bližním, žít v sebezapření a upínat se k věčnému dobru, jímž je Bůh sám. Právě tak vypadá láska, kterou nám Písmo přikazuje – a my jsme schopni touto láskou milovat pouze a jedině tehdy, když do nás Bůh skrze svého Ducha vlévá svou lásku, odvěkou lásku, která vyvěrá z Boha, který je Láska.

Písma jasně vyučují realitu Boží trojjedinosti. Nicméně, trojjedinost není jen doktrínou, které je třeba věřit, je i fascinujícím tajemstvím, z nějž se má církev radovat. Ostatně, každý z nás se musí narodit shůry, z nebes, z Ducha, který nám přináší Boží vlastní život.

Životní krize jsou příležitostmi k tomu aby se na církvi dvojím způsobem jedinečně zjevoval Kristův život: v praktické lásce k druhým a v naději tváří v tvář utrpení. A tyto dvě reality setkávají u Pánova stolu: Eucharistie je pověřením jít do světa jako ti, kdo slouží, kdo jsou odmítáni, kdo trpí, a tak zjevují Kristovo vítězství. Eucharistie je povoláním k mučednictví.

Když Pán Ježíš Kristus před svým ukřižováním hovořil o svém nanebevstoupení, ujišťoval své učedníky nejen o tom, že k nim znovu přijde, že jim pošle svého Ducha a že bude jejich Přímluvcem, ale zároveň jim říkal o jejich další velkolepé výsadě: Otevře jim cestu do nebes, tam mohli vystupovat a aby nebesa sestupovala do nich, aby tak učedníci mohli ve světě žít nebeské životy: životy čistých slov, dobrých skutků a svatosti se smělou důvěrou, že Bůh je s nimi.

Pán Ježíš Kristus při své poslední večeři před ukřižováním řekl svým učedníkům, že od nich odejde, aby k nim přišel, a to mocněji než kdy dříve. To je něco, co se naplnilo při Jeho vzkříšení a o Letnicích; a něco, co se naplňuje i dnes. Všechny dobré dary sestupují od Otce světel – a tím nejlepším darem je Pán Ježíš Kristus, který k nám sestupuje ve svém Duchu, ve svém Slově a ve svých svátostech, abychom mohli být zachráněni.