Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista je pro mnoho křesťanů jakýmsi Pánovým „uklizením ze scény“, jakýmsi opuštěním Jeho církve. Písmo nám však předkládá dost jiný obrázek: Pán Ježíš Kristus vystupuje na nebesa, aby mohl být se svou církví přítomen o to více a o to mocněji, aby vedl svůj lid a panoval všem a všemu tak, aby se dokonale naplnil Boží plán vykoupení a uzdravení veškerého stvoření…

Uvědomujeme si, že Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži ne o Dni smíření, ale o Velikonocích? Jistě, je pravda, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale důraz Jeho kříže a díla je někde jinde; je neoddělitelně spojen s Exodem, s vysvobozením, se zničením Božích nepřátel, s pokořením falešných bohů. Novozákonní – či spíše biblická – víra je vírou Exodu. Až si více přivlastníme Exodus, který nás vede k Velikonocům, až si přivlastníme soudy nad Egyptem a pobití prvorozených, až si přivlastníme ono zoufalé očekávání u Rudého moře a blížící se egyptskou armádu a rozestupující se vody a slavnou Boží záchranu, pomůže nám to lépe si přivlastnit i Velikonoce...

Květná neděle, oslava a připomínka Pánova slavného vjezdu do Jeruzaléma, je „úvodem“ k Velikonocům, je úvodem k Pánovu vítězství na kříži. Co jsou tedy některé motivy a pravdy, které Duch Svatý a a evangelijní autoři chtěli, abychom měli ve svých myslích, až budeme číst záznamy o Pánově ukřižování a vzkříšení?

Svátek Zvěstování Páně je připomínkou Pánova početí z Ducha; připomínkou toho, když archanděl Gabriel přišel k Panně Marii a oznámil jí, že právě skrze ni přijde Pánovo vykoupení. A když pozorně čteme Lukášův záznam o této události, všímáme si, že Ten, který byl počat, měl být davidovským králem, měl být novým Noem, měl být příchodem Boha k Jeho lidu, měl být Vysvoboditelem z hříchu… jinými slovy, vidíme, že svátek Zvěstování, či bychom ho mohli nazvat prostě svátkem Inkarnace, by měl být oslavován přinejmenším tak jako Vánoce.

Dnes církev slaví připomínku sv. Štěpána, prvního mučedníka Nové smlouvy. A přece, jsou Vánoce, je doba, kdy jako církev slavíme. O Vánocích, při oslavách Kristova narození, jsou však dva svátky, které nám důrazně připomínají smrt – je to právě připomínka sv. Štěpána a připomínka Svatých neviňátek. Tyrani, kteří vraždí děti, nejsou součástí vánočních oslav o nic méně než mudrcové z východu. A přece, Vánoce jsou časem oslav – v Pánu Ježíši Kristu je i smrt ziskem. I smrt je pro křesťana vítězstvím.

Církev dnes oslavuje Slavnost Krista Krále. To znamená, že je den, kdy si jakožto křesťané ještě více než kdy jindy připomínáme vládu našeho Pána Ježíše Krista; to, že Mu byla svěřena veškerá autorita na nebi i na zemi – a že naprosto každý má povinnost se Mu podřídit. Tato skutečnost není v Písmu něčím sekundárním; Kristus není Pánovým příjmením, ale Jeho titulem. Pán Ježíš je „Kristus“, neboli Boží Pomazaný Vládce; Pán Ježíš je Ten, který byl před věky určen Bohem, aby vládl světu a aby byl smyslem veškerého stvoření.

Advent je předvánočním postním obdobím, které církev slaví už více než patnáct staletí. Je ale náležité toto období dodržovat? Co nám o něm vlastně říká Písmo, co nás Písmo učí o svátcích, které neustanovil Bůh, a co nás učí o půstu? Jsou jen prázdnou lidskou tradicí, nebo jsou něčím hluboce biblickým?

Jan Křtitel je ústřední postavou novozákonních Písem. Co se od něj máme naučit? Jen namátkou: důležitost Božího zákona, Krista jako naplnění abrahamovské a davidovské smlouvy, Krista jako většího Elíšu a Ženicha Irzaele, Kristovo božství a Jeho identitu s Hospodinem, Bohem Písma, to, že šíření Kristova evangelia nemůže být zastaveno. Jen potřebujeme otevřít oči k tomu, co Písma říkají…

Panna Marie má být – podle Písem! – blahoslavena všemi pokoleními. Proto většina dnešních protestantů potřebuje mnohem větší mínění a mnohem větší úctu vůči Pánově matce. Panna Marie je nová Eva; je Matka zázračného Syna; je nová Jáel; je schrána Nové smlouvy – a proto nás může a má naučit skutečně mnoho o Církvi, která je Matkou nás všech a která pracuje ku porodu…