Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Když je Pán Ježíš Kristus pokoušený v pustině, je, mimo jiné, novým Adamem, novým Noemem, novým Izraelem, novým Mojžíšem a novým Elijášem, a ustanovuje příklad a vzor svému lidu. Jelikož jsme lid, který následuje pokoušeného a trpícího Mesiáše – a jelikož jako Jeho tělo sdílíme Jeho samotný život – budeme pokoušeným a trpícím lidem. A právě proto budeme lidem, na němž se zjevuje a zjeví Kristovo vítězství.
Proč apoštol Pavel v 1. listu Korintským 13 říká, že láska je mnohem větším a mocnějším zjevením díla Božího Ducha než zázraky, uzdravení a proroctví? Protože v ní a skrze ni přichází do světa život Trojjediného Boha. A tento Život přišel v Pánu Ježíši Kristu, aby uzdravoval a pozvedal, aby rozptýlil ty, kteří jsou pyšní v smýšlení svého srdce, svrhl vládce z trůnů a povýšil pokorné, aby hladovějící nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou…
Apoštol Pavel předkládá ohromující tvrzení: Pán Ježíš se přiznává ke svým služebníkům tím, že je nechává trpět pro Něj a pro Jeho tělo, že do jejich životů sesílá obtíže a bolest. Toto tvrzení však přestává být ohromující, když si uvědomíme, že následujeme trpícího Pána a že požitky a blahobyt tohoto světa jsou podle Pánových vlastních slov jednou z nejústřednějších překážek věrné služby a brání nám nést ovoce Slova, které je do nás zaséváno…
Apoštol Pavel vyučuje, že Bůh soudí zlo nejen na věčnosti, ale i v historii, a že ústřední pro tento Jeho soud nad zlem jsou struktury hierarchie a autority, které ve světě ustanovil. Nicméně, i ty mohou podlehnout zlu a sloužit démonickým mocnostem, a tak se někdy i celé národy bouří proti Pánovu Mesiáši. On je však větší Jonáš, který svým slovem utišuje bouře, větší David, který svým slovem poráží démony, a Nejvyšší Kněz, který svým slovem odpouští hříchy. A proto, i kdyby se svět okolo nás zdál sebenebezpečnější a naše víra byla sebemenší, máme k Pánu volat a On nás vyslyší…
Matoušovo evangelium nám předkládá sedm hor, přičemž každá z nich je novou edenskou horou. Když tedy pán Ježíš Kristus sestupuje se svým lidem z hory, do světa se tím vylévá edenský život – život, který poráží zlo dobrem, život, který přináší očištění, odpuštění, přijetí a usmíření, a to i pro ty nejzvrácenější a nejzavrhovanější hříšníky.
Církev, která zjevuje slávu Pána Ježíše Krista, je rodinou, která si navzájem slouží, která je si oddaná v lásce a nese spolu radosti i strasti. Rodinou, jíž Pán Ježíš Kristus shromažďuje a napájí kolem svého svatebního stolu, který je nám vykreslen, mimo jiné, v Káně Galilejské…
Apoštol Pavel v Římanům 12 vysvětluje, jak máme žít jako Boží chrám a kněžstvo, jak se máme odlišovat od hříšného světa okolo, jak máme být pokorní a spokojení s místem, které nám Bůh ve své církvi určil, přičemž příkladem toho všeho je pro nás Pán Ježíš Kristus a, mimo jiné, dvanáctiletý Samuel…
O Vánocích se stalo něco mnohem víc, než že se „jen“ narodil Syn Davidův. Narodil se nový Izák. Poprvé se nadechl nový Adam. Naplnil se předobraz toho, že žena byla vzata z muže. Přišel nový svět. Bůh navštívil svůj lid – a to ne proto, aby mu „jen“ odpustil hříchy, ale aby ho z hříchů vysvobodil.
Bůh nám v Písmu přikazuje neustále se radovat z Pána – a to znamená, že nás zároveň uschopňuje to skutečně i dělat. Radost z toho, kým Pán Ježíš Kristus je, z toho, kdo se mezi nás o Vánocích narodil, je nejen odměnou sama o sobě, ale je i důležitou hnací silou, která nám pomáhá vzepřít se hříchu. A Bůh nám zaslibuje, že jestli se budeme svým srdcem a svými city upínat k Němu, On sám nás bude střežit svým pokojem.
Jak nám říká apoštol Pavel, jestli máme náležitě připravovat příchod Páně – a jestli se na něj máme náležitě připravovat my sami – potřebujeme se ujistit, že tím, komu se snažíme líbit, je Pán Ježíš Kristus, a ne lidé okolo nás, jinak nevyhnutelně budeme ubírat z biblického učení a překrucovat ho. A příkladem takové věrné, dospělé poslušnosti, je Pánův Předchůdce, Elijáš, Jan Křtitel.