Na Církvi jakožto Kristově těle se zjevuje Kristův život, a proto je lidem, který žije v sebezapření a prochází těžkostmi a protivenstvími, lidem, v jehož srdci je Boží Slovo, a tak září světu.

Křesťanský život je životem námahy, životem cíleného, vědomého podřizování našeho života šíření evangelia a poslušnosti vůči Kristu. Je každodenním zabíjením hříchu a podmaňováním těla – a i právě proto se musíme mít velice na pozoru, abychom se nepohoršovali nad tím, komu a jak Bůh projevuje svou milost.

Církev je lidem – či místem – kam Bůh shromažďuje svůj lid. Boží lid ale není jen shromážděný – má skrze společný život Církve, skrze život liturgie, zpěvu, vyučování a Eucharistie, dorůstat do Kristovy podoby. A kontextem a motivací tohoto růstu je, že nakonec, v poslední den, až Bůh pošle své anděly sklidit svět, svět se ukáže jako obilné pole.

Když byl Pán Ježíš Kristus předložen Bohu v Chrámu, nejen, že se tím naplnil nespočet starozákonních proroctví, ale Pán tím byl zjeven jako nový, větší Samuel, jako Boží Beránek, jako Světlo národům, jako Ženich svého lidu. Co se v tomto kontextu máme naučit od Simeona, od Anny a od Blahoslavené Panny Marie?

Křesťané jsou voláni k tomu být mírotvůrci, jelikož mají následovat příklad Božího Syna, Usmiřitele stvoření. A ústředním způsobem, jak přichází toto usmíření na svět, je skrze to, že v Církvi mají své místo i ti nejnehodnější, nejodmítanější, nejodpornější – pokud se ve víře a v poslušnosti obrátí k Pánu Ježíši Kristu.

Církev má být rodinou, která spolu v oddanosti, lásce a úctě prochází souženími i radostmi. Aby něco takového ale bylo možné, v jejím středu musí stát Pánův stůl. Právě u něj se setkáváme s novým stvořením, s očištěním od hříchu a smrti, s radostí svatební hostiny Toho, který je Život.

Když věnujeme pozornost tomu, co nás učí apoštol Pavel a evangelia Lukáš, vidíme, že Církev je Božím chrámem, v němž vede uctívání jedinečný nový Samuel a v němž jsme my všichni přinášeni – a zároveň přinášíme – živé oběti, a tak dorůstáme do podoby Kristova dospělého lidství.

Proč si církev připomíná obřízku Pána Ježíše Krista? Mimo jiné proto, že Pánova obřízka nám, tak jako radost andělů, když hlásali dobrou zprávu pastýřům, zjevuje, že v Kristu přichází nové stvoření, nový začátek, nové lidstvo; Pán Ježíš Kristus se plně ztotožnil s naší slabostí, aby nás dovedl do slávy; stal se chudým, abychom my v Něm zbohatli.

Když věnujeme pozornost slovům Písma, vidíme, že rodokmeny Pána Ježíše Krista Ho vykreslují jako Boha Izraele, který přichází jako nový Adam, aby nás dovedl do plnosti dospělého lidství, aby nás dokonale vykoupil z kletby, aby nám hříchy nejen odpustil, ale aby nás od nich vysvobodil.

Pán Ježíš Kristus byl prvním dokonalým, dokončeným člověkem. A byl do této dokonalosti přiveden utrpením. Proto životy křesťanů budou životy sebezapření a utrpení; právě k tomu jsme byli povoláni. Je to ale sebezapření a utrpení, skrze které poznáváme Pána, skrze které dorůstáme do dokonalosti a v němž nás Bůh střeží svým vlastním pokojem.